Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Již nikdy holocaust

8. 02. 2008 12:10:00
Den obětí holocaustu - moment, kdy si celý svět společně připomíná nacistická zvěrstva, koncentrační tábory, plynové komory, krematoria... průmyslové vyvražďování, cílenou genocidu. Je třeba si neustále tyto těžké chvíle připomínat? Neměli bychom radši na šoa, jak tyto válečné hrůzy nazývají Židi, zapomenout a více se upínat k budoucnosti? Odpověď na to je lehká i těžká zároveň.

XX. století přineslo dvě zvrhlé ideologie, nacistickou a komunistickou, a posunulo lidské uvažování i cit pro věc do netušených nížin. Obě přímo útočily na smysl pojmů dobro a spravedlnost. Co se před tím zdálo zlé či nesprávné, bylo pro velkou číst lidí během relativně krátké doby přijatelné či se dalo potlačit natolik, že se s tím vlastní svědomí dokázalo popasovat. Tento vnitřní či podprahový stav přetrvává, protože jsme dosud nenašli dost odvahy podívat se vlastní minulosti do očí. Proto také nejsou obě ideologie mrtvé a neškodné, jak jsme se mylně domnívali, ale stejně nebezpečné jako dřív.

Bez zkoumání a vyrovnávání se s minulostí je tedy naše budoucnost ohrožena tím, že uděláme stejné chyby znovu. Zajímá však dnes tato v podstatě banální pravda někoho, kromě pamětníků, potenciálně ohrožených a jejich blízkých? Soudě podle toho, jak se téma války či šoa odráží ve veřejném prostoru, tak zřejmě moc ne. Velmi dobře lze v tomto směru pozorovat neznalost, nevzdělanost a neschopnost lidí dávat fakta do souvislostí především v internetových diskusích. Tento stav dobře vyjádřila zakladatelka Ligy proti antisemitismu Věra Tydlitátová během nedávné připomínky Dne obětí holocaustu v Brně (její proslov přináším pod článkem). Podle ní charakter internetových diskusí začíná dostávat občanskou společnost do situace, kdy je nutné nově připomínat i druhou stránku svobody – odpovědnost:

„Privátní sféra diskutujících je posvátná, nelze po nich žádat prakticky nic: identifikaci, dodržování zákona, věcnost, uvedení zdrojů, zatímco oni mohou všechno. Beztrestné denunciace, rasistické štvaní, vyzývání k násilí a trestným činům, popírání holocaustu, lži, oplzlosti, to vše může být neomezeně vrháno do veřejného prostoru.“ Na základních školách se moderní dějiny téměř neučí, o druhé světové válce a šoa ani nemluvě. Celou válečnou a poválečnou dobu zdeformovali svým lhaním a zpětným předěláváním historie komunisti – ovšem i oni o cíleném vyvražďování Židů, Romů, homosexuálů a tělesně a mentálně postižených lidí v podstatě mlčeli. Chodil jsem do základní školy v šedesátých letech a o druhé světové válce jsem se dozvěděl jedinou, z kontextu zcela vytrženou polopravdu: Stalin a sovětští komunisti porazili nacisty a osvobodili Československo.

Tristní situaci ve školství v tomto směru se snaží napravit spíše neziskové organizace než školy samé. Například Člověk v tísni nedávno připravil v rámci projektu Varianty CD ROM s názvem Dovedu to pochopit?, který má učitelům napomoci s látkou i způsobem výuky. Václav Zeman z Člověka v tísni mi k tomu řekl: „Myslíme si, že právě školy mohou být ideálním místem k tomu, aby se zde žáci nejen dozvídali stohy informací, ale utvářeli si vlastní názory na aktuální problémy i události, které se odehrály v minulosti. Učitelé by při tom neměli být kazateli pravd, ale průvodci a partnery v diskusích. Se stejnými cíli byl vytvořen i tento materiál o holocaustu i neonacismu, jehož aktuálnost se ukázala už krátce po jeho dokončení, které se téměř shodovalo s veřejnou debatou nad tím, zda povolit či nepovolit pochod neonacistů pražskou židovskou čtvrtí. Věříme, že seznámením se s podobnými tématy již ve školním věku můžeme přispět k omezení nárůstu sympatií s různými extrémními názory u mladých lidí i k tomu, aby se podobné katastrofy, jakou byl třeba holocaust, už v budoucnu neopakovaly.“ (Projekt Dovedu to pochopit? - jděte myší na panáčky ve spodní části, na každém z nich je jedna z nabídek projektu.)

Je tedy nějaká naděje, že se současný tristní stav změní? Jistě, naděje je vždy, ale musíme pro to také něco udělat. Publicistka Erika Bezdíčková, která přežila nacistické vyhlazovací a koncentrační tábory, velmi dlouho nemohla hovořit o svých prožitcích ani se svými nejbližšími, dnes však jezdí za žáky a studenty do škol, na různé přednášky a další setkání. A všude předává své zkušenosti. Na zmíněné akci v Brně popisovala krom jiného i dění v Osvětimi, nejhorším nacistickém vyhlazovacím táboře, a vyslovila se i k následkům našeho ignorování minulosti: „Chci vám říci, že současná situace a současné výkřiky neonacistů vzbuzují v nás, kteří jsme přežili holocaust, ještě hrůznější pocity, než u ostatních lidí, protože víme, jak to kdysi začalo. A já jsem pobouřena, opravdu pobouřena, že naše zákony nedokáží zamezit těmto akcím.“ (I její proslov najdete pod článkem.)

A konečně, veřejnému povědomí napomáhá i společný vzmach slušných lidí proti extremistickému primitivismu. V Praze i v Plzni, kdy se podařilo zabránit neonacistickým provokacím, se neokázale postavilo proti nácků mnoho lidí s jinak rozdílnými názory, včetně politiků napříč stranami.

Pro utváření společenské atmosféry jsou právě tak důležitá pietní setkání včetně zmíněného Dne obětí holocaustu. V České republice a na Slovensku proběhlo na konci ledna několik takových setkání. Veřejností asi nejvíc navštívený, médii přitom opominutý, byl brněnský pořad Izrael a my, který probíhal v sále nazvaném po našem slavném dirigentovi Břetislavovi Bakalovi. Před zhruba třemi stovkami posluchačů zde účastníci hovořili o otřesných zkušenostech se šoa, ale také o současném antisemitismu a rasismu ve světě i u nás. Aktuální byly zprávy z Plzně, kde byla 19. ledna díky solidaritě veřejnosti provokace nacistů zmařena. Hovořilo se však i o pražských listopadových událostech, kdy chtěli neonacisté na výročí tzv. Křišťálové noci projít bývalým Židovským městem. Účastníci shromáždění se shodli na tom, že je nutné, aby každé město vyslalo směrem do společnosti signál, že projevy neonacismu na svém území nestrpí a že neonacisté nehovoří jménem národa.

Otázkou tedy zůstává co nastane, až nás pamětníci opustí a nebude již nikdo, kdo by nám byl schopen říci a podrobněji popsat pravdu o tom čeho všeho jsou lidé schopni. Samozřejmě za předpokladu, že před tou pravdou budeme nyní i nadále zavírat oči.




Informace k článku:

Brněnská akce ke dni holocaustu

V neděli 27. ledna jsme si připomínali nacistická zvěrstva při příležitosti mezinárodního Dne obětí holocaustu. V pořadu nazvaném Izrael a my, který probíhal v Brně, hovořily i Erika Bezdíčková, která přežila věznění v nacistických koncentrácích, a Věra Tydlitátová z Centra blízkovýchodních studií Západočeské univerzity, která loni založila Ligu proti antisemitismu. Jejich proslovy přináším. Texty Eriky Bezdíčkové a Věry Tydlitátové byly uveřejněny se souhlasem autorek a s vědomím iDNES.cz.

Diskusi moderoval Petr Brod. Za stůl usedli:

  • První tajemník izraelského velvyslanectví v ČR, pan Ziv Nevo Kulman - překládal Mojmír Kallus z Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě (které akci pořádalo)
  • Erika Bezdíčková, publicistka
  • Věra Tydlitátová, zakladatelka Ligy proti antisemitismu
  • Fedor Gál, signatář Ligy proti antisemitismu
  • Shromáždění navštívila a hovořila zde i paní ministryně Džamila Stehlíková.

Proslov Eriky Bezdíčkové:

O nacistickém koncentračním táboře Osvětim

Po příjezdu do Osvětimi byla vždy selekce, kterou prováděl doktor Mengele, v níž se rozhodovalo, kdo půjde na stranu života a kdo na stranu smrti. Což jsme my ovšem nevěděli. Jedinou informací, kterou jsme znali, bylo, že děti jsou zvlášť internovány a rodiče také zvlášť. Proto mně maminka s tatínkem řekli, abych na otázku kolik je mi let odpověděla, že šestnáct. Naučili mně to říkat pěkně německy. To vlastně pro mě byla osudová informace. Na osvětimské rampě se mě po příjezdu Mengele opravdu zeptal kolik mi je a já jsem řekla, že šestnáct. V tu chvíli mě oddělili od maminky, která se otočila a křičela, že to není pravda, že jsem podstatně mladší, ale v tom zmatku, který tam panoval, mě nikdo neslyšel a nikdo tomu nevěnoval pozornost. To bylo moje poslední setkání s maminkou.

Já nechci teď dramaticky líčit, co museli vězňové, kteří tam přišli, zažít. Taky se jich hrozně málo vrátilo. Patřím mezi osvětimské děti a jen nemnohé z nich přežily. Když se spolu sejdeme, vždy si klademe trýznivou otázku: „Jak to, že jsem přežil zrovna já?“ Je zde i podtón jakési viny. Ale já jsem pochopila, že nejenom my si klademe tuto otázku, klade si ji například i tak veliký spisovatel, jakým je Ellie Wiesel, který ve svých knihách s tímto problémem také bojuje a nenachází odpověď, jestli se nějak zpronevěřil tím, že přežil.

Chtěla bych se o Osvětimi zmínit pouze obecně: šlo o nejhrůznější koncentrační tábor se čtyřmi krematorii, kde bylo po celou dobu cítit v ovzduší nasládlý pach, protože spalování lidských těl má velmi signifikantní vůni. Dodnes jsem citlivá na jakékoliv vůně či zápachy, vždy si v nich identifikuji to, co bylo. Samozřejmě my, kteří jsme se vrátili, jsme už nikdy nebyli a nejsme schopni, i když máme rodiny, děti a vnoučata, žít normální, obyčejný život. Prostě jsou věci, které nás neustále provázejí, protože zvládnout tak silné trauma nelze.

Mezi vězni byli dva slovenští Židé, Rudolf Vrba, který později o tom napsal knihu a Alfred Wetzler, kterým se podařilo v dubnu 1944 z Osvětimi uprchnout. Nesli na Slovensko zprávu o hrůzách, které se dějí na území tábora, kde každý den umírají tisíce Židů. Jejich úkolem bylo doručit ji jednak maďarským Židům, protože se tehdy připravovaly transporty z Maďarska, a jednak spojencům. Nepodařilo se ani jedno, ani druhé.

Když jsem později překládala pro editora Terezínských studií a dokumentů Miroslava Kárného některé dokumenty z archivů, zjistila jsem, že na Slovensku působila paní Gizy Fleischmannová a rabín Weismandel, kteří se s oběma uprchlými vězni sešli a posílali srdceryvné dopisy do Švýcarska - to bylo jejich jediné spojení. Žádná odpověď nepřišla, žádné činy nenásledovaly. Také já jsem dodnes nedostala odpověď a otázku, proč spojenci, kteří byli mistři přesného cílení bombardovaných objektů, nikdy nezasáhli osvětimská krematoria, proč nebombardovali železnici. Maďarští Židé mohli být v roce 1944 zachráněni, stejně tak jako Židé terezínští a slovenští, kteří byli deportováni ve čtyřicátém čtvrtém roce. Němci neměli jinou šanci, jak masově vyvážet lidi do Osvětimi, než po železnici. Chtělo to jenom bombardovat trať Žilina - Vrútky - Čadca směrem na Krakow a Osvětim. To přiznal i Eichmann, který tomu dal pevný jízdní řád, podle něhož jezdily transporty z celé Evropy do Osvětimi. Choval se k tomuto jízdnímu řádu a transportům jakoby se jednalo o brambory nebo o uhlí, které se převáží, nikoli o lidi. Když byl později v Izraeli postaven před soud, řekl, že se ničím neprovinil, pouze plnil svoji povinnost a příkaz, aby vlaky přesně v určitou dobu odvážely náklad. Vidíte ten cynismus a zrůdnost. Jsou to věci, se kterými se ani 63 let po válce nedokážu smířit, protože veškerá slova o tom, jak nás svět podporuje a podporoval mi připadají nicotná. Ono nešlo o slova, šlo o činy. A hodně Židů mohlo být zachráněno, kdyby byly například zničeny železniční koleje.

Tolik obecně o situaci v Osvětimi, kde byla v listopadu 1944 krematoria vyhozena do vzduchu. Sověti tábor osvobodili až v lednu. I to je kapitola sama pro sebe, která souvisí s velkou politikou, s Polskem a jejich vztahem k Rusku, protože Rudá armáda mohla být v Osvětimi mnohem dříve než v lednu. Mnoha lidem by to už stejně nepomohlo. Nás, kteří jsme byli alespoň trochu práceschopní, už koncem listopadu začali vybírat na práci v Německu; já jsem se dostala z Osvětimi do Ravensbrücku. To byl ženský koncentrační tábor v Německu. Pak jsem pracovala v továrně na letecké motory, který byl pobočkou koncentračního tábora Sachsenhausen. Válka pro mě skončila během pochodu smrti k Baltu. Plán Němců byl velice prostý - měli jsme se nalodit na lodě, které pak měly být potopeny a tím by byli zlikvidováni všichni svědkové. Jednou v noci jsme s mou přítelkyní Rutkou už opravdu nemohly a zalehly jsme během přestávky za jakousi boudu, kde jsme obě usnuly vyčerpáním. Co se dělo dál, nevím, ale prvního května 1945 nás osvobodila Rudá armáda.

O dnešních neonacistech

Chci vám říci, že současná situace a současné výkřiky neonacistů vzbuzují v nás, kteří jsme přežili holocaust, ještě hrůznější pocity, než u ostatních lidí, protože víme, jak to kdysi začalo. A já jsem pobouřena, opravdu pobouřena, že naše zákony nedokáží zamezit těmto akcím. Nakonec se jim stejně podaří je zakázat, nakonec to jde. I ptám se: Co ten týden udržování napětí prostřednictvím všech sdělovacích prostředků, mobilizace obrovské armády policistů, což stojí spoustu peněz? Nakonec stačilo, aby jeden primátor - v případě Plzně předseda Krajského úřadu - jejich manifestaci jednoduše zakázal.Nedalo by se tomu trochu předcházet? Nechtěně jsem vyslechla rozhovor, který mě neskutečným způsobem ranil a šokoval: „V té Plzni se sešla hrstka Židů, celá armáda byla na nohou a ještě nám v televizi řekli kolik peněz to stálo. A to jsme zase všecko vynaložili na to, aby se několik Židů mohlo sejí...“ Není to tragické? Já to neumím pochopit. Někdy mám pocit, že žiji ve světě, který mně svou logikou uniká.

K Izraeli a Palestincům

Mám ještě jednu poznámku k současné situaci. Vy víte, že osady a města v Izraeli jsou ostřelovány raketami Kassam. Celkem jich vypálili 44 000. Hamas na žádná slova domluvy neslyší, takže Izrael řekl: Dobře, uděláme energetickou blokádu. A najednou mě šokovala Česká televize, která vysílá šot a ukazuje potemnělou Gazu a lituje lidi, kteří jsou tam v zimě, protože ten „zlý Izrael“ zarazil dodávky paliva. Ve stejný večer jsem si pustila zprávy ARD - také veřejnoprávní televize - kde ta zpráva zněla úplně jinak: Židé, kteří jsou soustavně ostřelováni raketami Kassam, nemají možnost se bránit, protože nechtějí vyvolat další krveprolití, tak zastavili dodávky energie. Zda to pomůže, je otázka.

Vidíte ten rozdíl v koncipování zpráv? Německá veřejnoprávní TV říká: Příčina jsou rakety. A odveta. Česká TV tu zprávu úplně otočí: Palestinci jsou chudáci. Já sama soucítím s palestinským lidem, já soucítím se všemi strádajícími, ale jsou tam teroristé. A ty je třeba porazit. Jiné řešení není.

Promiňte, že jsem se od holocaustu dostala až po dnešek, ale já se bojím. Já se opravdu bojím současného světa, který má spoustu organizací, spoustu komisí, organizuje spoustu zasedání, na kterých zaznívá mnoho slov, ale skutky se rozplývají vniveč. A já se bojím o svá vnoučata, o vaše vnoučata, aby už nikdy nezažila tu hrůzu, kterou přinesla druhá světová válka.

Proslov Věry Tydlitátové:

Internet: svoboda bez odpovědnosti

Současná doba znamená takové otevření prostoru osobní svobody, jaké žádná předchozí éra neznala. Nejde pouze o svobodu zajištěnou zákonem a respektovanou společností, nyní máme také neuvěřitelné technické možnosti vyjádření ve veřejném prostoru. Technologie internetu a jeho masivní rozšíření otevírají moci slova zcela nové dimenze. Již nejde o svobodu Hyde parku, kde mluvčí stojí na bedničce a hovoří k hrstce posluchačů, s jejichž reakcí je osobně a bezprostředně konfrontován, nyní má každý k dispozici veřejný prostor, v němž se může pohybovat zcela anonymně, padá tedy i poslední bašta „nesvobody“, jakou je autocenzura vyplývající z nutnosti podepřít svá slova věcnými argumenty i na základě studu a ostychu.

Charakter internetových diskusí začíná nyní dostávat občanskou společnost do situace, kdy je nutné nově připomínat i druhou stránku svobody, totiž odpovědnost. Je zavrženíhodné, že tento fenomén je většinou stále ještě bagatelizován. Internet totiž nabízí neomezenou svobodu, nežádá však ani to minimum odpovědnosti, jakým je uvedení skutečného jména autora. Privátní sféra diskutujících je posvátná, nelze po nich žádat prakticky nic: identifikaci, dodržování zákona, věcnost, uvedení zdrojů, zatímco oni mohou všechno. Beztrestné denunciace, rasistické štvaní, vyzývání k násilí a trestným činům, popírání holocaustu, lži, oplzlosti, to vše může být neomezeně vrháno do veřejného prostoru. Není divu, že v takovém prostředí se většina fór zvrhla v působiště narušených osobností, jimž umožňuje ignorovat základní slušnost i zákony.

Kdybychom měli brát vážně četnost rasistických, antisemitských a dalších extrémistických výroků v internetových diskusích a jejich nepokrytou vulgaritu, museli bychom zapochybovat o charakteru celé české populace. Naštěstí je zřejmé, že internetové diskuse neodrážejí vzorek všech občanů, neboť přitahují především vybrané spektrum radikálních a psychicky narušených respondentů. Vulgarita, zloba a primitivnost takových fór odrazují ty potencionální účastníky, kteří by mohli vstoupit do diskuse slušně a s věcnějšími argumenty.

Kromě diskusních fór figurují v českém internetovém prostoru také některé portály přímo specializované na šíření extrémních postojů, a ty dodávají diskutérům „munici“. Samy se rády definují jako „alternativní“, což vypovídá o potřebě internetových konzumentů revoltovat proti „oficiálnímu“ diskursu. Pisatelé působící na těchto webech a v diskusích předkládají bizarní alternativní historii (popírání šoa, revizionismus), alternativní vědu (různé divoké antropologické, ufologické či kreacionistické teorie), alternativní politiku (extrémně pravicovou či levicovou ideologii) a jiné názory, které jsou často podložené teorií spiknutí.

Některé rysy této internetové subkultury se již blíží definici sekty. Častým motivem stmelujícím konzumenty těchto fór je přesvědčení, že „oficiální“ společnost včetně politiků, vědců a publicistů dobře zná „pravý stav věcí“, nicméně všichni jsou ovládáni světovou židovskou lobby, která, ve snaze zotročit ostatní národy, tuto skutečnost před obyčejnými lidmi pečlivě tají. Jde o infantilní postoj promítající odmítanou rodičovskou autoritu do světa „moci“ a o opožděný pubertální odpor proti „dospělým“. Typickým projevem přesvědčení o všemocných židovských strukturách je několik seznamů údajných Židů působících ve veřejném životě, které lze nalézt na některých webech. Není třeba zdůrazňovat, že zařazení na takový seznam se řídí spíše nechutí k té či oné osobnosti a nesouhlasem s jejím politickým či občanským postojem. Je pozoruhodné, že dobrá polovina tzv. „Židů“ na těchto seznamech jsou signatáři Charty 77. S nadsázkou lze říci, že se na těchto seznamech ocitla duchovní elita českého národa.

Motivací některých respondentů je nezvládnutelná frustrace z prudkých proměn a nároků dnešní doby. Roli v jejich radikalizaci pak jistě hraje naivní idealizace minulosti s jejími údajnými sociálními jistotami a nostalgickými vzpomínkami, nadto vyrůstají další generace, pro něž je vzpomínka na komunismus, či dokonce nacismus pouhým učivem dějepisu. Pro tisíce lidí jsou represe minulých totalitních režimů abstraktní a nepředstavitelnou záležitostí, nebo v jejich očích jde jen o drobné stíny minulosti, které lze relativizovat. K nedůvěře k historickým pramenům i osobním svědectvím o letech nesvobody může přispět také to, že odsouzení totalitních režimů je nyní v rukou „establishmentu“, tedy je tématem oficiálních médií, státního školství a vládnoucích politických elit. Za určitých okolností, například v době vzrůstající sociální nejistoty mohou být takové negativní reference o totalitních režimech vnímány jak projev nepřátelské ideologie, jako nástroj nového útlaku a oficiálně odsuzované minulé režimy se dokonce mohou jevit jako cosi žádoucího, opředeného romantickým pohledem nebo iluzí bezpečnostních či sociálních jistot. Velké procento internetových diskutujících se rekrutuje z těchto lidí „bez dějin“.

Dříve nedostupná míra svobody konzumovaná na internetu paradoxně umožňuje, aby své názory mohli prosazovat také radikální zastánci nesvobody. Iracionální nenávist k západním hodnotám humanismu nebrání členům různých temných subkultur v tom, aby si povětšinou z americké ústavy brali nárok na absolutní svobodu slova. Na internetových fórech je nárok na svobodu zneužíván k tomu, aby oživoval zvrácené ideologie nesvobody a útlaku. Oponent bývá označen za bolševika, stalinistu, politruka, soudruha a bývá obviněn, že se snaží umlčet pravdu. Evropa po svých tragických zkušenostech s totalitní propagandou chápe svobodu slova opatrněji, je zde zkušenost, že zlá slova často předcházejí zhoubné činy, v brutálních slovech vypuštěných do veřejného prostoru tedy nejde o nevinné uplatnění přirozených nároků jednotlivce. Musíme dbát na to, aby se za „posvátnou krávu“ svobody slova neschovávali nepřátelé občanských svobod a lidských práv.

Poslední dobou se rozmnožily naprosto nepřijatelné výpady vůči romské menšině. Brutalita a evidentně rasistický charakter těchto příspěvků by měly zajímat policii, zákonodárce, justici, politiky, publicisty a sociology, nicméně se zdá, že prozatím vítězí populismus. Lidé, kteří jsou na diskusních fórech ostrakizovaní, uráženi, ponižováni a zesměšňováni patří zhruba ke třem hlavním skupinám, které zmíněné pseudodiskutéry nejvíc dráždí: jde o Romy, křesťany (zejména katolíky) a Židy. Není obtížné v struktuře napadajících a napadaných vysledovat již známý jev, kdy anonymní většina (internetová) vzájemně se ujišťující o své pravdě beztrestně útočí na prakticky bezmocné menšiny, jejichž jinakost vnímá jako ohrožující. Opakovaně jsou právě tyto menšiny označovány za nebezpečné, je jim přičítán ten či onen destruktivní záměr, je jim podsouvána nenávist vůči majoritě a jsou jim vyčítány „nezasloužené a nepřiměřené“ výhody, jimž se údajně v našem státě těší. Pisatelé nejbrutálnějších poznámek se mnohdy paradoxně sami prezentují jako ohrožené oběti, které statečně hájí svobodu a pravdu. Virtuální svět internetových diskusí jim umožňuje prožít zdání, že bojují o cosi zásadního, stylizují se do role novodobých disidentů zápasících s nenáviděným establishmentem, nicméně vše prožívají v naprostém bezpečí, od domácího počítače. Je zde jistá podobnost se světem počítačových her, které jsou současnému člověku pohodlnou náhražkou reálného životního nasazení. Vzhledem k tomu, že však stále více českých politiků naskakuje na populistického koně infantilního šovinismu, musíme s lítostí konstatovat, že již zdaleka nejde o pouhou hru.

O založení Ligy proti antisemitismu

Reakcí na vzrůstající agresivitu ve společnosti a beztrestně se množící projevy antisemitismu vznikla v Plzni v květnu 2007 Liga proti antisemitismu. Její vznik byl výsledkem náhlého nápadu. V noci mě ta myšlenka napadla a během půl hodiny bylo prohlášení sepsané. Ráno jsem jej konzultovala se dvěma kolegy z Plzně a pak jsem text rozeslala. Šířil se jako lavina. Důvody založení LPA jsou zřejmé, nenávist k Izraeli a k Židům se občas objevovala dokonce i mezi studenty, ve vulgárnější podobě pak v internetových diskusích, jejichž šílená a bezuzdná nenávist mne zpočátku naprosto šokovala, ale poslední kapkou asi bylo několik sprostých anonymních mailů a dopisů, které jsem dostala. Byly v nich nadávky a výhrůžky s jednoznačně antisemitským významem. Mí dobří přátelé, Židé, mi pak řekli: „Vítej mezi námi. Tohle my vidíme skoro denně.“ A mně došlo, že s tímhle nechci žít, že už nemůžu dělat, že se mně to netýká, když tak skvělí lidé, jako jsou mí přátelé, čtou tak hrozně zlá slova - v naší zemi, tolik let po šoa. To nelze přejít mlčením.

Československá liga proti antisemitismu

Teprve později jsem zjistila, že přesně před sedmdesáti lety působila u nás tzv. Československá liga proti antisemitismu. Cituji ze stati Hany Lukešové: Fašistické strany populisticky využívaly nespokojenosti různých skupin české společnosti, které s obavami a odporem pohlížely na masu uprchlíků. Židé byli fašistickými skupinami obviňováni z „němčení“. A v právě v této době (roku 1937), době největšího ohrožení republiky a vzrůstajícího antisemitismu, demokraticky smýšlející jedinci založili Československou ligu proti antisemitismu. V čele Ligy stál Bohumil Vančura, biskup jednoty bratrské, pražský kazatel, který byl později za své předsednictví v Československé lize proti antisemitismu vyslýchán gestapem. Využil pozvání biskupa Shava a odjel do Anglie, kde se stal zaměstnancem exilové vlády. Liga se snažila bojovat proti rasistickým stereotypům fašistických stran („kdo je proti křivým nosům, ať volí číslo 8“ ) a snažila se bojovat proti náboženskému antisemitismu a antijudaismu některých skupin ultrakonzervativního katolického kléru (obviňování Židů za smrt Ježíše), proti „zelenému antisemitismu“ agrárníků.

Sympatie k Lize cítil Přemysl Pitter, který se narodil do křesťanské rodiny. Na konci 30. let vystupoval Přemysl Pitter, proti antisemitismu a v časopise Sbratření publikoval články na obranu Židů a nadále jim pomáhal. Liga se snažila bránit židovské obyvatele v tisku proti pronacistickým kolaborantským aktivistickým novinářům (Vladimír Krychtálek, Rudolf Novák, Jaroslav Křemen, Václav Crha, Jiří Stříbrý atd.), jenž psali do novin nenávistnou antisemitskou propagandu příliš se nelišící od nacistického periodika Der Stürmer Julia Streichera. V roce 1940 byl předvolán k výslechu na gestapo, ale přestože přiznal pomoc židovským rodinám, nebyl zatčen. Ani potom nepřestal ilegálně pomáhat židovským dětem. Na podzim roku 1944 vznikl Výbor křesťanské pomoci židovským dětem - ten se měl postarat o děti, které se vrátí po válce z koncentračních táborů. Myšlenka došla naplnění v květnu 1945, kdy se Přemysl Pitter stal členem sociální komise České národní rady. Řada jeho spolupracovníků byla deportována do koncentračních táborů, odkud se mnozí z nich nevrátili (např. Jaroslav Šimsa).

Ferdinand Peroutka líčil strach z Židů, jako slabost národa, který jim (Židům) nedokáže konkurovat. Nacistický režim během války signatáře ligy stále více pronásledoval. Čím více se blížila válka ke konci, tím více byli nacisté žádostivější k dosažení svého cíle - „Judenrein“ Evropy (včetně českých zemí). Sám SS-Oberstumbannfuehrer Karl Adolf Eichmann mnohokráte navštívil Terezín, snažil se znásobit počty deportací. Liga čelila ze strany gestapa a dalších nacistických orgánů pronásledování. Pomoc židovským obětem byla čím dám tím složitější.

Občané proti neonacismu

Po několik měsíců se zdálo, že činnost novodobé LPA bude spočívat zejména v monitoringu antisemitských a rasistických projevů v médiích. Již v říjnu se však ukázalo, že zatím teoretické obavy z pochodujících nácků v našich ulicích se stávají skutečností. Neonacisté ohlásili svoji svéráznou oslavu „Křišťálové noci“ na 10. listopad v pražském Židovském městě. LPA se velmi brzy připojila k židovským organizacím svým veřejným protestem a také se aktivně podílela na organizaci pietního shromáždění i protidemonstrace na Staroměstském náměstí. Mediálně vděčné žluté hvězdy, které si lidé připínali na kabáty, byly navrženy a vytištěny Ligou proti antisemitismu.

Další akcí byl ostrý veřejný protest, kterým LPA jako první reagovala na zprávy o připravovaném nacistickém pochodu v Plzni 19. ledna 2008. Na tuto výzvu reagovaly Židovská obec v Plzni a Federace židovských obcí, ale i různé křesťanské církve a občanské iniciativy včetně skautů a studentů Západočeské univerzity. Výsledkem byla řada akcí, které v Plzni probíhaly již od pátku, a jejichž vrcholem bylo shromáždění asi 2000 lidí před Velkou synagogou, kde se občané Plzně připojili k pietní vzpomínce na deportované židovské spoluobčany před 66 lety. V Plzni se ukázalo, že je možné občanským odporem zamezit pochodu neonacistů nejen v Praze, ale prakticky v každém městě, pokud se podaří včas zareagovat na provokaci a spojit různé organizace a občanské skupiny, zvláště zaujme-li představitel města statečný a odpovědný postoj, jako to učinil plzeňský primátor Pavel Rödl.


Další (nejen) mé články k tématu:


Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:

kostlan@volny.cz

Děkuji,

Autor: František Kostlán | pátek 8.2.2008 12:10 | karma článku: 0.00 | přečteno: 4078x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Karel Januška

Volme spravedlnost

Ministr spravedlnosti dává návrh Nejvyššímu správnímu soudu odvolat soudkyni. Důvodem je skutečnost, že soudkyně postupuje přesně podle litery Ústavy.

22.9.2017 v 4:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Jiří Turner

Byl rozsudek v kauze „hidžáb“ vynesen na základě společenské poptávky?

Myslím, že byl. Tedy ne verdikt jako takový, ten asi správně a pochopitelně potvrdil rozhodnutí soudu obvodního, ale odůvodnění soudce mělo pachuť čehosi, co by vůbec v soudní síni zaznít nemělo.

22.9.2017 v 0:19 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 228 | Diskuse

Karel Babica

Nejasná zpráva o konci Evropy aneb mých pár slov k rozhovoru francouzského pana profesora

Jsem si vědom jisté monotématičnosti svých blogů, jenže milý Říme, on Hannibal tentokrát už překonal tvé hradby. Proto mne tvá setrvalá pasivita přímo děsí.

21.9.2017 v 21:35 | Karma článku: 26.19 | Přečteno: 488 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Nechte nám "Tuzemák", i kdyby byl karcinogenní!

Evropská komise nás zachraňuje. Když nepomohl zákaz používání názvu Rum, je třeba zakázat i tekutinu s názvem Tuzemák. Mohl by být karcinogenní. Chtějí nás zdravé a střízlivé. Presumpce neviny pro náš nebohý "rumíček" se nekoná.

21.9.2017 v 21:27 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 251 | Diskuse

Pavel Herman

Co nás (ne)učí o zemědělství na školách aneb moderní pěstování rýže ve Vietnamu

Nedávno jsem si přečetl článek ze stránek inkluzivní škola, kde se psalo ohledně zemědělství ve Vietnamu. Přesně tohle vystihuje slavný citát od G. B. Shawa: "Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí."

21.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 200 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3736
Nezávislý publicista, hudebník, spisovatel, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami a životem dětí v dětských domovech. =============================================== PRO NABÍDKU ČLÁNKŮ V BLOGU KLIKNĚTE, PROSÍM, NA MOU FOTOGRAFII, VISÍCÍ NAD TÍMTO SDĚLENÍM NAHOŘE. ===============================================

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.