Volba prezidenta republiky nebyla fraškou, spíše vykazovala rysy špatně zrežírovaného a herci šaržírovaného klasického představení. Přestože šlo o vážnou věc, mnoho z dění se neodehrávalo skutečně, ale „jako“, mnoho myšlenek se hlásalo jen proto, aby zakryly skutečný důvod.
Tajné svědomí a šrajtofle
Začněme u dohadování o způsobu volby. Podle jedněch měla být tajná, protože pak teprve je demokratická: zákonodárce tak může vyjádřit svůj postoj podle svého vědomí a svědomí. To je pravda. A kdyby to byla pravda celá, pak by se to jako důvod k tajné volbě dalo uznat. Jenže režiséři této části představení k tomu jaksi opomněli dodat, že tajná volba umožňuje taktéž vědomí mastného přírůstku na bankovním kontu (či jiné výhody), který dokáže docela spolehlivě svědomí potlačit. Přeloženo do kódové řeči: na stole pět v českých, na Hradě jeden český - prezident. Zastánci této teorie nám zamlčeli ještě jednu věc: kdo volí tajně, ztrácí odpovědnost za své rozhodnutí a má možnost nabývat odpovědnosti za tloušťku své šrajtofle.
Zvítězila, jak víme, volba veřejná, tudíž zákonitě ve třetím kole volby, kdy ke zvolení stačí prostá většina přítomných, někdo z poslanců či senátorů musel skončit v nemocnici či nepřijít na hlasování z jiných důvodů, samozřejmě kvůli zachování svého svědomí a vědomí – jen není jisté, podle kterého scénáře tito zákonodárci své vědomí a svědomí chápou.
Veřená odpovědnost sekretariátů
Podle druhých plnou demokracii umožní jen volba veřejná, protože jedině ta zaručuje odpovědnost jednoho každého zákonodárce za své konání. To je pravda. A kdyby to byla pravda celá, dalo by se to jako důvod k veřejné volbě uznat. Jenže u nás je veřejná volba spíše příležitost pro odpovědnost stranických sekretariátů, k hrubému nátlaku na vlastní poslance a senátory, aby se přestali řídit svým (mnohdy skutečným) svědomím a vědomím a hlasovali podle toho, jak se jejich vyjednávač momentálně dohodl se soudruhem odvedle.
Demokracie na lopatkách
Ve skutečnosti zde tedy nešlo o hledání co nejdemokratičtější volby, ale o souboj, tvrdý čelný střet, který měl rozhodnout nejen to, který z beranů umí trknout druhého lépe a více, ale hlavně to, jestli se šedým eminencím v pozadí konečně podaří dostat demokracii na lopatky. Přestaňme se ptát, jak si demokracii představují pánové Klaus či Švejnar, Paroubek či Topolánek, odpovědi jsou i tak předem jasné, a obraťme se s tímto dotazem na lidi typu Šloufa či Dalíka, kterým jde v prvé řadě o dotažení známého hesla „účel světí prostředky“ k dokonalosti.
Centrální mozek lidstva je nahý
Fraška je karikaturou běžných člověčích vlastností a konání: závistivosti, žárlivosti, přelétavosti, povrchnosti… My jsme však byli (a budeme až do konce volby prezidenta) svědky souboje „centrálních mozků lidstva,“ kterým je v podstatě lhostejné, kdo na Hradě zasedne, když zároveň nebude ochoten plnit jejich představy o demokracii - které nám právě v plné nahotě předvedly.
Rozhodující pro nás, naši svobodu a demokracii, není to, co kdo navenek hlásá (dobře i špatně se dá volit oběma způsoby), ale skutečné pohnutky, které jej k tomu vedou.
Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
kostlan@volny.cz
Děkuji,
