Vím, že je to nereálné... a je mi jasné proč. Prezidentka na Hradě prostě nemůže zasednout, protože ctižádostivých, mocí nemocných samců je zde příliš mnoho. Mezi takovými bařtipány, když napěchují svá panděra vedle sebe a do stran vytasí své dvousečné lokty, nemá šanci projet buldozer, natož ladně procupitat žena.
Přesto mi milé ženy věřte, že jsou i jiní muži - a někteří z nás dokonce i přemýšlejí. V situaci, kdy se nerovnost příležitostí týká téměř ze sta procent žen, je lidsky pochopitelné, že rovnost prosazují hlavně ženy. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby rovnost žen prosazovali i muži, ale ti nemají čas, musejí prosazovat rovná práva těch, kteří jsou rovnější mezi rovnými, tedy mužů. Chápou to naopak muži, kteří si nehýčkají své libido, případně PUPEK jako střed světa.
O kandidátkách, tedy o těch, kteří jsou následně z vůle voličů zvoleni, rozhodují vyvolení, chlapáci plni ambicí a prázdni touhy udělat cosi podstatného pro ostatní. Neříkám, že všechny ženy jsou takové, ale dle mé zkušenosti se mezi ženami najde více těch, které hledí na naše skutečné zájmy, než mezi muži. I já byl bych radši, kdyby zvýšení zastoupení žen (nejen) v politice proběhlo přirozenou cestou. Znamenalo by to jak oprávněné uznání rovnocennosti žen i ze strany mužů a nastavení přiměřených pravidel, tak i zvýšení zájmu žen o přímou účast na věcech veřejných (což je bezesporu také třeba). Jsem však realista, proto jsem pro zavedení kvót – ovšem jen do doby, než si na rovné zastoupení žen muži zvyknou a stane se to přirozenou součástí života. Pak bych kvóty zrušil coby nástroj, který splnil svou funkci a již není třeba.
Poslankyně Talmanová (ODS) svého času musela novinářům zdůrazňovat, že je těhotná, nikoli nemocná, takže nevidí důvod, proč by měla z Poslanecké sněmovny odstupovat. Tento příklad dobře ukazuje, že je třeba také pracovat na změně společenské atmosféry. A podílet se na ní musejí i muži. A samozřejmě i stát, obce, nevládky, rodiny, manželé i ženy samy. Byl by to dobrý začátek - to ostatní (rovné platy za stejnou práci, školky na pracovištích, výběr do funkcí různého druhu na základě schopnosti, nikoli toho, kdo nosí boty od dvaačtyřicítek výše apod.) by se v normálnější atmosféře zdálo přirozenější dokonce i těm mužům, kteří ještě i dnes blábolí ty prastaré nesmysly, že žena patří k plotně.
Pojďme si tedy alespoň - prozatímně - vyzkoušet volbu prezidentky tady. A koho na prezidentku nominuji? Volba je to těžká, protože mezi ženami znám mnoho skvělých osobností, více než oněch pět níže navržených. Nominoval jsem je drze, bez jejich vědomí, snad mi to nebudou mít za zlé:
-
Anna Šabatová – bývalá zástupkyně ombudsmana. -
Helena Illnerová - vědkyně, bioložka, bývalá předsedkyně Akademie věd ČR. -
Eliška Wagnerová - soudkyně Ústavního soudu (před tím předsedkyně Nejvyššího soudu). -
Táňa Fischerová - bývalá poslankyně, herečka. -
Petruška Šustrová - novinářka, publicistka, překladatelka.
O všech těchto ženách by se dalo říci toto:
Krásný člověk, nesporná a velká osobnost s ustáleným hodnotovým žebříčkem a mravní integritou.
Mezi muži tak výrazné osobnosti jako mezi ženami nevidím, kromě Karla Schwarzenberga, který nad ostatními muži ční s přirozenou samozřejmostí. Pokud tedy ženy jsou zastoupeny v politice mnohem méně než muži, je to tím, že narcis má nad růží pořád navrch. A to je škoda. Tenhle svět je příliš "mužský" a je načase jej vyvážit (nikoli převážit na druhou stranu).
