Posuzovat jednání či dokonce míru vlastenectví lidí prizmatem jejich občanství je hloupé a nespravedlivé. Chování lidí bychom vždy měli posuzovat individuálně a na základě toho, co skutečně konají a říkají. I když si to naši „národovci“ (čti: pseudovlastenci) nemyslí, týká se to i prezidentského kandidáta Jana Švejnara.
Arcilotři a intrikáni
Nejslavnější český arcilotr Václav Babinský, který si svého času poseděl 20 let na brněnském Špilberku a v Kartouzích u Jičína, byl občanem našeho tehdejšího státu, právě tak jako jiní arcilotři jsou občany našeho státu dnešního. Máme se snad kvůli tomu za naši zemi stydět? To jistě ne, vždyť všude ve světě se najdou lidé odsouzeníhodní, vrahouni i podvodníčci, mafiáni, intrikáni, šedé eminence temného podsvětí, temné eminence podsvětí šedého. Právě tak jako lidé dobří, skvělí a právem obdivovaní doma i za humny.
Masaryk, nenáviděný i milovaný
Tomáš G. Masaryk si bohatě užil obojího: „národovci“ zprvu nenáviděný, protože zpochybnil Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Jejich nenávist pak kulminovala v případu Leopolda Hilsnera – tento Žid byl neprávem obviněn z vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové u vesnice Polná nedaleko Jihlavy. A to na základě pověry, že Židé ke svým náboženským obřadům potřebují krev křesťanské panny a proto je vraždí. Masaryk se Hilsnera zastal, načež proti němu i jeho rodině propukla hysterie, která občas prýští na povrch i dnes (pár připitomělých českých fašounků a nácků dodnes tvrdí, že Hilsner byl vrah a Masaryk ho kryl).
Ten samý Masaryk byl však posléze i „národovci“ většinou tolerován, ba leckdy i uctíván za zásluhy o vznik samostatného státu.
Individualita kontra paušalizace
Pro mnohá kolektivistická sluchadla a naslouchátka různých socialistických a korporativistických typů to zní neuvěřitelně, ale lidé jsou individuality. Jejich chování, včetně míry slušnosti, je nesprávné posuzovat podle jejich občanství, národního, etnického či náboženského zařazení, směrodatné je konkrétní konání konkrétního člověka. Posuzovat by se mělo individuálně a jakákoli paušalizace je minimálně zavádějící a nesmyslná, není-li rovnou z různých důvodů úmyslná.
Kdo řekne, že Češi jsou rasisti, protože mezi deseti miliony žije 5 000 neonacistů a tisícovky pokračovatelů předválečného českého fašismu, tvrdí stejný nesmysl jako ten, kdo řekne, že Romové jsou zloději jen proto, že mezi Romy se najdou i takoví. Nebo, že muslimové (všichni) jsou teroristi - i když samozřejmě nikdo rozumný nezavírá oči před tím, že islamistický fanatismus tu bezpochyby existuje a je nebezpečný všem, včetně muslimů nefanatických.
Správně by to mělo znít takto: Tento konkrétní člověk je rasista, zloděj, terorista… Maximálně lze říci: (například) tento gang se zabývá kapsářstvím, Al káida je teroristická organizace, neonacisti a následovníci českých fašistů jsou rasisti a xenofobové - čímž se pravdivě pojmenuje stav, v němž se někteří lidé na základě společného cíle a prostředku sdružili.
V pozitivní rovině není možné sdělovat světu, že Češi jsou nejlepší spisovatelé, hudebníci a filmoví režiséři na světě, protože v tomto smyslu slova k nejlepším na světě nepatří Češi jako národ, ale jednotlivci, například Božena Němcová, Antonín Dvořák či Miloš Forman. Můžeme ovšem a jsme na ně jako na jednotlivce, s nimiž se můžeme nějak ztotožnit, právem hrdí.
Charlotta a Kathy
Našimi dnešními "národovci" je ovšem vznášena otázka, která je prý důležitá: Může být Jan Švejnar dobrým prezidentem a českým vlastencem, když má dvojí občanství, americké a české? A když dvacet let prožil mimo Československo? A když má jeho manželka americké občanství a neumí česky? Onen nenáviděný i milovaný Masaryk měl zřejmě vždy jen jedno občanství, rakouské a posléze československé (dohaduji se), ale v cizině také žil dlouho a také, považte, měl americkou manželku. A ani paní Charlotta neuměla zpočátku česky, což samozřejmě brzy dohnala, stejně jako to může učinit paní Kathy.
Co s tím?
Prvně: Vyčítat někomu, že v těžké době - za války či za studené války - žil namísto v autoritativním režimu či totalitě v zemi demokratické, je nefér. Kolikrát jsem si říkal, že už ten stupidní absurdistán musím opustit, abych si zachoval zdravý rozum. A kdyby se komunistický režim v roce 1989 nezhroutil, opustil bych Československo také, vnitřně jsem na to již byl připraven. Komunisti se nám denně snažili vymývat mozky: kolik jen kolem nás zaznívalo oficiálně hlásaných lží, které byly v naprostém rozporu s realitou.
Tehdy se na toto téma vyprávěl dodnes známý vtip:
Přijde pán k doktorovi, ukazuje si na místo mezi uchem a okem poblíž spánku a říká: „Pane doktore, tady někde to je“. A doktor se ptá: „A co tam, je? Jak se to projevuje?“ Pán odvětí: "Pane doktore, tady někde to prostě musí být. Slyším demokracie, svoboda a blahobyt… a vidím hovno."
A Jan Švejnar tuto dobu rozhodně neprozahálel, stal se mezinárodně uznávaným ekonomem.
Za druhé: Nelze o nikom předem tvrdit, že kvůli dvojímu občanství nebude loajální k České republice. Vždy, jak už bylo řečeno, záleží na tom, jak dotyčný jedná. A k tomu je třeba jeho chování posuzovat spravedlivě. Když se Švejnar zastal postavení radaru v ČR, hned mu bylo vyčítáno, že straní Spojeným státům. Jakoby žádní další Češi s jedním občanstvím neříkali totéž, ba dokonce jakoby někteří z „jednoobčanských“ Čechů nehlásali, že postavení radaru je v českém zájmu. Odkud tedy věděli Švejnarovi kritici, že - abychom jejich demagogii trochu nafoukli do karikatury - souhlasí s radarem v zastoupení CIA, nikoli pod patronátem české Bezpečnostní informační služby?
Rány pod pás
Myslím, že ve skutečnosti je Švejnar terčem tohoto typu kritiky, protože mu nelze vyčíst nic podstatného. Zatímco (nejen) Klausova metoda ekonomické transformace ožebračila naši zemi o stovky milard korun, Švejnar od počátku devadesátých let prosazoval, že před spuštěním privatizace se musí ustavit právní prostředí, které tunelování, podvodům a krádežím zamezí. Zastáncům Václava Klause tedy nejspíš bude trnem v oku fakt, že Švejnar, na rozdíl od současného českého prezidenta, má ve světě nejen kredit uznávaného odborníka, ale i mravně zakotveného člověka.
Není třeba, aby se Jan Švejnar vzdával amerického občanství, je třeba, aby si naši „národovci“ uvědomili, že bijí pod pás ve chvíli, kdy se rozhodčí kouká stranou.
Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
kostlan@volny.cz Děkuji
