Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo je Igor Blaževič, zakladatel fesitvalu Jeden svět

24. 03. 2008 20:13:00
V Praze nedávno skončil festival Jeden svět, který nyní probíhá v dalších městech naší republiky i v jiných zemích. Jden svět letos slaví své desáté narozeniny. A kdo je vlastně onen člověk, který festival založil? Mnohým z nás by stačilo říci dvě slova - "Igor Blažević", aby si dovedli představit to podstatné, co se k tomuto jménu a příjmení váže: pracuje ve společnosti Člověk v tísni, vede sekci, která se zabývá lidskými právy, založil a je ředitelem festivalu Jeden svět, jednoho z největších setkání na světě s filmy, které se zabývají lidskými právy, zlem, jakého je schopen člověk, životem trpících lidí, ale i lidí, kteří díky své vnitřní síle dokázali svůj osud změnit či vzdorovat jeho nepřízni. Zkrátka, Igor Blažević je nejen v bývalé Jugoslávii a u nás známá osobnost - a to s velkým "O" - tedy v tom původním, "necelbritózním" významu slova.

Igor Blaževič přebírá cenu Prix IreneA dovolte mi, prosím, metaforu: Igor je osobností také proto, že jeho osud jakoby byl vystřižen z jednoho z oněch dokumentární filmů Jednoho světa. Ve zkratce řečeno: tápe, trpí, pochybuje, hledá, nalézá... a hlavně: předává dál, pomáhá, obdarovává. S Věrou Roubalovou jsme Igora podrobili neúprosnému křížovém výslechu - Věra byla "ten hodný" - a mimo jiné jsme zjistili následující:

Narodil se v roce 1963 v Trebině, v Bosně a Hercegovině. Ve třech či čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Sarajeva, kde také vychodil základní školu a gymnázium. Po střední škole absolvoval roční základní vojenskou službu v jugoslávské armádě. Poté se sice přihlásil na Sarajevskou univerzitu ke studiu filozofie a sociologie, ale namísto studia odjel na půl roku do německého Manheimu, "na zkušenou". Žil tehdy rozháraný "asociální život," stranou běžných životních vztahů.

Po studiu filozofie a srovnávací literatury v Záhřebu Igor hodně četl a snažil se něco napsat. Kdyby v Chorvatsku nezačala válka, věnoval by se pravděpodobně spisovatelství či novinařině. Na válku nebyl připraven, neuměl ji a vše, co k ní patří strávit. Když se válka přehoupla do Osjeku, kde Igor strávil jedny z nejkrásnějších chvil u svých prarodičů, váhal, zda má, či nemá vstoupit do chorvatské armády. Byl si vědom, že Miloševič je zločinec a jím prosazovaný srbský nacionalismus je v podstatě obdoba fašismu. Nedělal si však žádné iluze ani o režimu, který v Chorvatsku nastolil prezident Tudjman. Nakonec dal na radu své budoucí ženy Jasmíny: rozhodni se jak chceš, ale radši z Prahy, kde nebudeš pod vlivem chorvatských sdělovacích prostředků. Postupně došel k hlubokému přesvědčení: "Toto není moje válka". Přestěhoval se natrvalo do Prahy, kde se chtěl stáhnout do sebe, psát a dokončit své dva rozpracované romány. Mezi Prahou, Záhřebem a Sarajevem se pohyboval již mezi roky 1989 a 1991. V Praze tehdy studovala režii na FAMU Jasmína, v Sarajevu žili jeho rodiče a sestra Martina, která se později i se svým mužem Bojanem Šuhem také přestěhovala do Prahy.

Když začala válka v Bosně a Hercegovině vrátily se Igorovi pocity a myšlenky z doby jeho pobytu v Záhřebu. V tomto případě však pro něj nebyly obě strany špatné. Podle jeho nejhlubšího přesvědčení vina na této válce nebyla na straně Bosny. Doslova k tomu řekl: "V tu chvíli už jsem neměl žádný motiv dělat cokoli jiného, než se s tou válkou srovnat a něco s tím udělat." Válku v Bosně chápal nejen jako politické, ale i jako metafyzicky či teologicky pojaté zlo, jako kataklyzma lidskosti.

Letošní zahájení Jednoho světa

Rozhodl se hledat způsob, jak může na válku odpovědět, reagovat. Začal spolupracovat s několika organizacemi, byl v kontaktu například s Charitou či Červeným křížem. Od roku 1992 působil v mezinárodním sekretariátu Helsinského občanského shromáždění. Koncem tohoto roku navázal kontakt s Jaromírem Štětinou a Šimonem Pánkem, kteří tehdy působili v Nadaci Lidových novin. Zde začala i Igorova konkrétní humanitární činnost. Stal se spolupořadatelem akce Týden pro Bosnu a poté i humanitární akce SOS Sarajevo, z níž posléze vznikla organizace Člověk v tísni. Významnou měrou se podílel na propagaci jak Bosny a Hercegoviny, tak na nutnosti pomoci lidem trpícím válkou a etnickými čistkami. V roce 1994 Igor opustil Helsinské občanské shromáždění a začal pracovat v Člověku v tísni.


Kromě obleženého Sarajeva navštívil Igor během humanitárních misí například i Čečensko, Kambodžu, Barmu či Východní Timor. S Jaromírem Štětinou byl též v Hongkongu, kde v rámci agentury Epicentrum točili pro Českou televizi dokumenty o Jihovýchodní Asii a o přechodu Hongkongu pod čínskou správu. Během svého cestování po světě natočil či se podílel na natočení deseti dokumentárních snímků.Otázky z Asie (pětidílný dokumentární cyklus z jihovýchodní Asie, 1998), Město stínů (Turecko, 1999), Uprchlíci dvacetileté války (Írán, 2000), Malé sny ulice (Vietnam, 2001), který režírovala Jasmína Blažević, Jen 500 mrtvých (Východní Timor, 2002) a Barmští vězni (Barma, 2002).
Během oněch čtyř pěti let angažování se v Bosně a dalších konfliktních koutech světa žil Igor - řečeno jeho slovy - intenzivní, obsesivní a vyčerpávající život, ale svým způsobem bez problémů. Je mu v tu dobu jasné co má dělat, kdo je dobrý a kdo je zlý, neztrácí pocit vzteku, ale ztrácí pocit frustrace: ví sice, že válku nezastaví, ale něco proti ní dělá a pomáhá potřebným.

Tato práce jej však změnila, už se nemohl vrátit ke svému individualismu. Ovlivněn válkou a utrpením lidí, s nímž se na svých cestách setkal, cítil silnou potřebu udělat něco proti lhostejnosti, s níž svět - instituce, politici i běžní lidé -často tomuto utrpení přihlíží. "Získané zkušenosti ve mně vytvořili jakousi jinou citlivost, která mě zavazuje naslouchat volání z pouště, které vypovídá o srovnatelném či ještě větším utrpení, než bylo to bosenské," doplňuje k tomu Igor. Praktické angažmá v konfliktních oblastech dodávalo Igorovi legitimitu a zároveň závazek se k tomuto tématu veřejně politicky vyjadřovat. Chápe to i jako nezbytnost pro práci, kterou dělá.

Igor s přáteli z Bosny i ČRŘeditelem festivalu Jeden svět je Igor od roku 1999. Říká k tomu mimo jiné toto: "Tento festival upoutal pozornost mnoha diváků, především mladých lidí, k problematice lidských práv a dokázal vzbudit pocit spoluodpovědnosti za to, co se děje na druhém konci světa nebo za zdí sousedního bytu. Svým způsobem hrají dokumenty o lidských právech v dnešním světě zcela nezastupitelnou roli. Jsou jakýmsi oknem do jiných kultur, společností, do cizích problémů. V současném globalizovaném světě je velmi potřebné, abychom se naučili navzájem si rozumět a hovořit o skutečnosti, že se někde děje bezpráví." S tím lze jen souhlasit a není k tomu co dodat. Méně známé jsou další Igorovi aktivity, byl například členem poroty pátého ročníku českého gay a lesbického filmového festivalu Mezipatra, členem hodnotící komise ceny Via Bona, která oceňuje podnikatele i jednotlivé dárce podporující neziskové organizace. A byl také čestným hostem nanejvýš sympatické akce "Trikem proti komunismu". Je vidět, že Igor má o zlu a dobru skutečně jasnou představu. Sám se také podílí na udělování cen Homo Homini - tu Člověk v tísni uděluje lidem z celého světa, kteří přes častá nebezpečí a represe prosazují lidská práva.

Stejně jako další naši přátelé z bývalé Jugoslávie, z Čečenska, Afghánistánu, Ruska, Vietnamu, Turkmenistánu, Tibetu, Arménie, Číny, Kurdistánu, Indie, Kuby, Gruzie, Barmy, Běloruska, Angoly, Ukrajiny a dalších zemí je i Igor Blažević živoucím důkazem toho, že příchozí obohacují naši společnost něčím podstatným. Ve zkratce a bez patosu by se to dalo vyjádřit slovy: lidskost, vytrvalost, vzájemnost.


Tuto řeč (laudatio), kterou jsme vypracovali společně s mou ženou Věrou Roubalovou Kostlánovou, jsem přednesl u příležitosti udělení ceny Prix Irene Igorovi Blaževičovi coby člověku, který prostřednictvím prosazování lidských práv propojuje různé společenské skupiny. Tuto cenu do loňska každoročně udělovalo sdružení Tolerance a občanská společnost za nepřehlédnutelný podíl na vytváření občanské společnosti. Od letošního roku ji bude udělovat sdružení Prix Irene.

Foto: LUBOŠ KOTEK

Stránky festivalu dokumentárních filmů JEDEN SVĚT




Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, neútočně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
kostlan@volny.cz
Děkuji

Autor: František Kostlán | pondělí 24.3.2008 20:13 | karma článku: 0.00 | přečteno: 2945x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Karel Januška

Volme spravedlnost

Ministr spravedlnosti dává návrh Nejvyššímu správnímu soudu odvolat soudkyni. Důvodem je skutečnost, že soudkyně postupuje přesně podle litery Ústavy.

22.9.2017 v 4:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Jiří Turner

Byl rozsudek v kauze „hidžáb“ vynesen na základě společenské poptávky?

Myslím, že byl. Tedy ne verdikt jako takový, ten asi správně a pochopitelně potvrdil rozhodnutí soudu obvodního, ale odůvodnění soudce mělo pachuť čehosi, co by vůbec v soudní síni zaznít nemělo.

22.9.2017 v 0:19 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 243 | Diskuse

Karel Babica

Nejasná zpráva o konci Evropy aneb mých pár slov k rozhovoru francouzského pana profesora

Jsem si vědom jisté monotématičnosti svých blogů, jenže milý Říme, on Hannibal tentokrát už překonal tvé hradby. Proto mne tvá setrvalá pasivita přímo děsí.

21.9.2017 v 21:35 | Karma článku: 26.19 | Přečteno: 497 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Nechte nám "Tuzemák", i kdyby byl karcinogenní!

Evropská komise nás zachraňuje. Když nepomohl zákaz používání názvu Rum, je třeba zakázat i tekutinu s názvem Tuzemák. Mohl by být karcinogenní. Chtějí nás zdravé a střízlivé. Presumpce neviny pro náš nebohý "rumíček" se nekoná.

21.9.2017 v 21:27 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 254 | Diskuse

Pavel Herman

Co nás (ne)učí o zemědělství na školách aneb moderní pěstování rýže ve Vietnamu

Nedávno jsem si přečetl článek ze stránek inkluzivní škola, kde se psalo ohledně zemědělství ve Vietnamu. Přesně tohle vystihuje slavný citát od G. B. Shawa: "Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí."

21.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3736
Nezávislý publicista, hudebník, spisovatel, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami a životem dětí v dětských domovech. =============================================== PRO NABÍDKU ČLÁNKŮ V BLOGU KLIKNĚTE, PROSÍM, NA MOU FOTOGRAFII, VISÍCÍ NAD TÍMTO SDĚLENÍM NAHOŘE. ===============================================

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.