Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Temnota je proto, aby bylo světlo II.

17. 04. 2008 19:34:52
Sametová revoluce požrala sama sebe. Hlavním důvodem je nevyrovnávání se s minulostí. Česká společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, nechuť zabývat se věcmi do hloubky a absenci pravidel poučených zkušenostmi s totalitou. (První díl eseje čtěte zde: Temnota je proto, aby bylo světlo)

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem
Z ptačí perspektivy to vypadá jako kruhová obrana před tím, co by se mohlo vyvalit z nepatrně pootevřené železné skřínky - té individuální i té společné. Důsledky to má stejně bolestné a devastující jako jakékoli jiné ignorování traumat, která mají počátek v minulosti.
Vlastně ani nevíme, nejsme si jisti, co je zlo a co dobro. Nejsou oni ti kati zároveň obětmi? utápíme se v otázkách smazávajících rozdíl mezi dobrým a zlým - především tento přístup překlenuje onu trhlinu, která prochází celým lidstvím a rozlišuje dobré a zlé, jak ji popsal V. E. Frankl. U lidí, kteří jsou pro nás zároveň „katy i obětmi“ pak lehce zapomínáme, že mají na svědomí životy, osudy a zdraví těch, kterým ublížili. Stavíme „právo pachatele“ nad „právo oběti“ (příbuzných a pozůstalých).
Společenská strnulost, která se mimo jiné projevuje i bezobsažností naší „demokracie“ a zablokováním politiky, vypovídá o čemsi nezdravém. Namísto, abychom se alespoň snažili podívat se pravdě do očí, utvořili jsem si náhradní realitu. Nemáme vůli potrestat ideologizující zločince dnešní, protože jsme nepojmenovali ideologické zločince minulé, ani vlastní prohřešky.
Dodnes nezodpovědně bagatelizujeme komunistické zločiny, zavíráme oči před chováním některých Čechů vůči Romům za druhé republiky a protektorátu, pardonovali jsme ty, kteří v rámci msty páchali násilí na československých Němcích po skončení války (včetně německých antinacistů a některých německy mluvících Židů, kteří se právě vrátili z koncentračních táborů) - skuteční nacističtí viníci nebyli souzeni (zkoumání individuální viny), namísto toho nastoupilo běsnění Rudých gard a paušalizace v rámci kolektivní viny.
„Kdybychom z paměti vymazali zločiny, tak bychom spáchali také zločin,“ připomíná nám marně americký rabín Israel Miller, prezident Claims Conference (Fenomén holocaust, Pražský hrad, 1999).
Obecně vzato: nevyrovnávání se s minulostí nastolilo smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo cestu společenskému přerodu bez ohledu na moráku a spravedlnost. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř.
Pokud se člověk neobrací nazpět, nečerpá z minulosti zkušenost, kterou nabízí, má před sebou neorané pole a možnost nastavit pravidla nereflektující poučení z chyb předchozích.


(Ne)jsme jako oni!
Heslo „nejsme jako oni“, které během listopadového převratu dunělo náměstími, symbolizovalo nenásilný duch revolty a přinášelo lidem uspokojení, že dokážou nezneužívat z nebe spadlou moc momentální jednoty. Byla to nádherná doba, plná vzmachu toho nejlepšího, co v nás je, plynoucí ve znamení nenásilí a osvobození se z ponížení.
Jenže za tímto heslem následovalo další: „vinni jsme všichni“. Snášelo se k nám s nemenší vehemencí z úst demokratických autorit, včetně Václava Havla, v různých formách a sděleních. Obzvlášť silně zaznívalo v křesťanském prostředí.
Heslo „vinni jsme všichni“ přeloženo do češtiny v tomto případě znamenalo „jsme jako oni“, jelikož v rámci „peskování národa“ se míra viny nerozlišovala. Nastolila se tak schizoidní atmosféra. „Nejsme jako oni“ proto, že na rozdíl od nich dokážeme být nad věcí a odpustit ponížení, kterému nás vystavili, že nechceme používat jejich násilné a další metody. A zároveň „jsme jako oni“, protože jsme se stejně jako nejvyšší funkcionáři KSČ či represivních složek podíleli na totalitě. Ti samí lidé, kteří správně upozorňovali, že neexistuje kolektivní vina komunistů, zároveň veřejnost přesvědčovali, že kolektivní vinu nese celý národ. Původně dobrý úmysl tohoto hesla, apel na individuální vnitřní katarzi, se tak u jednotlivců rozešel s realitou prožité minulosti a stal se kontraproduktivním.
V běžném životě vedl tento rozpor k faktickému odmítnutí reflexe minulosti, jejího „bezpředsudečného vyrovnání,“ jak si přál i Václav Havel. (Podle Havlova někdejšího vyjádření je minulost třeba reflektovat, pojmenovat a bez předsudků se s ní vyrovnat. - TV Prima, Nedělní partie, 3. 10. 2000.)
Těžko lze individuálně pojmenovat, uchopit či reflektovat obecně pojatou fiktivní náhražku skutečnosti, byť ji formulovala nastupující demokratická elita mající v ten moment důvěru většiny.
Toto smazávání hranic mezi dobrem a zlem vzalo nepochybně možnost vnitřní katarze těm lidem, kteří se provinili více než jiní. Tam, kde není jasné, co je vlastně zlo a kdo je za něj odpovědný, „nikdo za nic vinu nenese“. A logicky následně i těm, kteří se provinili méně: „Proč mám právě já zpytovat svědomí, když skuteční komunističtí zločinci se povalují ve svých vilách, s důchodem, o němž se může bývalým politickým vězňům jen zdát?“ - mohla znít (logická) úvaha těchto lidí.
Nemohlo tudíž dojít ani k žádoucí katarzi, či, chcete-li, ke zkoumání vlastní železné skřínky, oddělení dobra od zla, poznání, přiznání (především sobě sama), pokání, odpuštění - ano, v tomto pořadí.
Jak se ukazuje, protikomunistická opozice nedokázala promyslit věci z pohledu přirozenosti lidské povahy. Očekávání, že každý (většina, velká část...) bude zpytovat svědomí po jakékoli první výzvě, bez ohledu na souvislosti a okolní dění, bylo trestuhodně naivní.
Odmítnutí vyrovnávání se s minulostí na společenské úrovni tedy vedlo k potlačení vlastní vnitřní katarze jednotlivci. Důsledky jsme mohli a ještě asi dlouho budeme sledovat mimo jiné při různých aférách, během nichž z temnot vylézají příšery minulosti, včetně „mediálního rojení“ různých bývalých agentů StB z řad známých osob.
Rýsování tlustých čar za minulostí otevřelo prostor pro manipulaci:
Zamlžování či zastírání věcí a dění, arogance, polopravdy i lži se staly běžnou součástí života a spoluvytvářely v 90. letech onu Václavem Havlem pojmenovanou „blbou náladu“, jejíž další příčiny napomohly v očích lidí diskreditovat demokracii jako systém.


Pseudostátotvornost
Převažující většina politiků a přidružených psavců se v první polovině 90. let odmítala zabývat či přímo bránila odkrývání mechanismů totalitního režimu, o postavení komunistických zločinců před soud ani nemluvě.
(Psavci míním intelektuály, novináře, publicisty, komentátory - a nechovali se tak samozřejmě všichni a vždy, nechci paušalizovat, pouze pro zjednodušení užívám zkratku.)
Politická vůle k tomu byla poznamenána vyjednáváním opozice s komunisty u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné ze dvou hlavních důvodů.
Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým „filozofie smíření,“ která zároveň umožňovala i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení. Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve „vox populi,“ který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (komunisti navrhovali do vlády příliš mnoho svých členů, což by vedení OF těžko před veřejností obhajovalo).
Tehdejší novinařina a publicistika však podobný korektiv postrádala. Až na výjimky jí chyběl potřebný odstup od nastupující demokratické elity. A ti z předlistopadových žurnalistů a publicistů, kteří se věnovali posluhování komunistickému režimu, jen změnili pána. (Čestní novináři si ovšem zachovali tvář jak před listopadem 89, tak po něm.) Nekritické prostředí vedlo k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud pseudostátotvornosti.
Psavci nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“. I přispěním psavců se vlády v čele s Václavem Klausem dopracovaly pocitu vlastní neomylnosti.
Svobodu ve společném prostoru z tohoto důvodu začali po listopadu 89 užívat nejprve a nejvíc lidé „nesvobodní“, nejkřiklavěji různé komunistické a estébácké výhonky, často s nakradenými penězi, sítí konexí, znalostí fungování zjevných i skrytých mechanismů a dalším sociálním kapitálem.
Jinak řečeno, „česká cesta“ nasměrovala ekonomickou transformaci ve prospěch konkrétní skupiny lidí, složené ze starostrukturních technokratů střední vrstvy (například ředitelé a náměstci podniků, ekonomicky a technicky vzdělaní estébáci atd.) a nekomunistických zlatokopů (vedle těch, které symbolizuje Viktor Kožený, šlo o různé vexláky a další přikradače již z doby komunistického režimu. Dostatek peněz pro privatizaci zde před listopadem získalo poctivým způsobem jen pár jedinců z řad umělců či sportovců apod.)
Utajování komunistických a estébáckých archivů či jejich podstatných částí umožnilo těmto novodobým kapitalistickým podnikatelům - estébákům, komunistům - tahat v pozadí za nitky. Byli v té době jediní, kteří měli k dispozici různé materiály, jimiž mohli neposlušné donutit k poslušnosti.
Jen velmi těžko mohlo v atmosféře legalizovaného a tudíž beztrestného, leč dobře viditelného rozkrádání a tunelování (často právě hlavními viníky z dob totality) začít nějaké individuální vyrovnávání se s minulostí.


Selhání psavců
„Máme tradici upínat se na nahodilosti, na věci veskrze lokálního významu, pomíjivé, které se staly dnes a za dva dny už absolutně nikdo neví, že se staly,“ sdělil tehdejší prezident Václav Havel svůj názor, proč se novináři nevěnují podstatným věcem (MF Dnes, 30. 9. 1999).
Dovoluji si k tomuto závěru dodat, že totéž se týkalo a týká i politiků a psavců vůbec. Toto konstatování je ovšem třeba doplnit o důvod, proč se tak děje. Hledání souvislostí se pochopitelně neobejde bez zkoumání věcí minulých, na něž polistopadové dění navazuje či na něj reaguje. Pokud toho někdo není schopen, pak mu ani vlastně nezbývá nic jiného, než se zabývat oněmi nahodilostmi.
Z téhož důvodu se v politice nemohly objevit a prosadit žádné vize.
Vize, která nevychází ze znalosti věcí, z návazností a souvislostí s děním minulým, není vizí, nýbrž její náhražkou (sociálním inženýrstvím), která vyprazdňuje politiku a z veřejného prostoru vytěsňuje věci podstatné, protože posouvá pohled na ně do falešné roviny, tedy do oné náhradní reality.
Od počátku devadesátých let můžeme u nás sledovat zajímavý jev, který přetrvává dodnes: jako bychom se nejen nedokázali zbavit postkomunistické puberty, ale naopak se jí za každou cenu drželi. Namísto reflexe věcí podstatných se psavci, kteří spoluutvářejí atmosféru ve společnosti, vyžívají v povrchnostech, aby totéž vzápětí popravdě vyčetli politikům.
Stejně jako politici, vnímají demokracii jako pouhou technologii moci. Jakoby neexistovalo nic, co stojí nad ideologiemi nebo mimo toho, co Karel Kryl označil výstižným termínem „demokratura“. A jakoby neexistoval nějaký „řád věcí“, který je i nad demokracií jako takovou a který tudíž, pokud jej lidé ctí, může napomoci při naplňování mechanismů patřičným obsahem.
U nás je demokracie (i demokratický právní stát) devastována jakousi „legalistickou paralýzou“, zbožštěním mechanismů a pozitivistického vnímání práva na úkor politické kultury, přirozeného práva, kritického rozumu a obyčejné lidské slušnosti. Jakoby ani demokracie žádný obsah mít neměla.


Bíločerné vidění světa
„Díky“ atmosféře, kterou v médiích zahušťovala drtivá většina politiků, jejich mediálních nahrávačů a psavců, se veřejným nepřítelem první poloviny devadesátých let stal „primitivní antikomunista“, nikoli „Gog a Magog“.
Vytlačením nepohodlných názorů na okraj byla v zárodku utlumena hlubší diskuse o vyrovnávání se s minulostí a tím i nastolena nechuť zabývat se čímkoli do hloubky. Politici i psavci tímto nevědomky navázali na předlistopadovou snahu o „kolektivizaci ducha“. V propagandě se osvědčily, též postaru, relativizující floskule:
Všichni jsme vinni; primitivní antikomunismus; hon na čarodějnice; potřebujeme klid na práci; lidská spravedlnost je nedokonalá; s minulostí se nelze vyrovnávat, protože komunistů bylo hodně a skoro každý měl nějakého v rodině...
Svět se tak nestal barevnějším, život tak nezačal být chápán v celé své složitosti. Jen údajně černobílé vidění světa bylo vytlačeno viděním zřetelně bíločerným.


Smysl utrpení obětí
Výše popsané negativní jevy jsou trestem za selhání demokratické politické elity a psavců, vyjádřeného vytěsňováním snahy o vyrovnávání se s minulostí. Vlastní minulosti nelze utéct, vrací se nám a vyplouvá na povrch i když o to vůbec nestojíme.
Rubem „sametové revoluce“ bylo potlačení onoho hlubokého poznání ze dna propasti lidské duše, tedy jasné hranice mezi dobrem a zlem. Dosáhla v tomto ohledu úplného opaku než zamýšlela. Sametoví jsme přece byli také proto, že jsem doufali v potrestání zločinců v rámci právního státu. K tomu ale zjevně nedošlo, jen bylo veřejnosti předhozeno několik „obětních beránků“. Ono selhání tvoří bariéru, která brání v naplnění jediného smyslu utrpení obětí obou totalit, nacistické i komunistické: jeho poznání v celé šíři a poučení se z něho.
Jakkoli je to bolestné, musíme se „pásem znecitlivění“ k železné skřínce prosekat a otevřít ji. Každý tu svou - a společně tu naši. Jinak se traumat nezbavíme a budeme jen dál lovit z temnoty jiskérky, které světlo nerozžnou. A podle toho také bude náš svět vypadat.
Václav Klaus kdysi řekl, že zpětná zrcátka pomyslného automobilu, kterým se přítomností vezeme do budoucnosti, by hodně zmenšil. Jak pravil, tak se i děje. Řítíme se nepovolenou rychlostí kupředu temným tunelem lhostejnosti, na jehož konci žádné světlo nebliká.
Jenže... Temnota je proto, aby bylo světlo.




První díl eseje čtěte zde: Temnota je proto, aby bylo světlo

Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, neútočně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail: kostlan@volny.cz
Děkuji

Autor: František Kostlán | čtvrtek 17.4.2008 19:34 | karma článku: 22.84 | přečteno: 9949x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Karel Januška

Volme spravedlnost

Ministr spravedlnosti dává návrh Nejvyššímu správnímu soudu odvolat soudkyni. Důvodem je skutečnost, že soudkyně postupuje přesně podle litery Ústavy.

22.9.2017 v 4:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Jiří Turner

Byl rozsudek v kauze „hidžáb“ vynesen na základě společenské poptávky?

Myslím, že byl. Tedy ne verdikt jako takový, ten asi správně a pochopitelně potvrdil rozhodnutí soudu obvodního, ale odůvodnění soudce mělo pachuť čehosi, co by vůbec v soudní síni zaznít nemělo.

22.9.2017 v 0:19 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 243 | Diskuse

Karel Babica

Nejasná zpráva o konci Evropy aneb mých pár slov k rozhovoru francouzského pana profesora

Jsem si vědom jisté monotématičnosti svých blogů, jenže milý Říme, on Hannibal tentokrát už překonal tvé hradby. Proto mne tvá setrvalá pasivita přímo děsí.

21.9.2017 v 21:35 | Karma článku: 26.19 | Přečteno: 497 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Nechte nám "Tuzemák", i kdyby byl karcinogenní!

Evropská komise nás zachraňuje. Když nepomohl zákaz používání názvu Rum, je třeba zakázat i tekutinu s názvem Tuzemák. Mohl by být karcinogenní. Chtějí nás zdravé a střízlivé. Presumpce neviny pro náš nebohý "rumíček" se nekoná.

21.9.2017 v 21:27 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 254 | Diskuse

Pavel Herman

Co nás (ne)učí o zemědělství na školách aneb moderní pěstování rýže ve Vietnamu

Nedávno jsem si přečetl článek ze stránek inkluzivní škola, kde se psalo ohledně zemědělství ve Vietnamu. Přesně tohle vystihuje slavný citát od G. B. Shawa: "Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí."

21.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3736
Nezávislý publicista, hudebník, spisovatel, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami a životem dětí v dětských domovech. =============================================== PRO NABÍDKU ČLÁNKŮ V BLOGU KLIKNĚTE, PROSÍM, NA MOU FOTOGRAFII, VISÍCÍ NAD TÍMTO SDĚLENÍM NAHOŘE. ===============================================

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.