Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kauza LTO: Krvavé oleje - Můj přítel vrah

24. 05. 2008 9:22:00
Rozhovor s investigativní novinářkou Janou Lorencovou o kauze LTO: Jana Lorencová. To jméno bylo v devadesátých letech pojmem nejen mezi novináři – a tak je tomu dodnes. Tato ostravská novinářka dokázala naplnit motto, jímž se tehdy ta lepší žurnalistika opravdu řídila: Média jsou hlídacím psem demokracie. Kauza Lehkých topných olejů (LTO), během níž byly rozkradeny desítky až stovky miliard korun, by bez této statečné ženy v médiích neexistovala. Cestování po nádražích, sledování cisteren s naftou prohlášenou laciným trikem za LTO, desítky schůzek s účastníky kauzy a dalšími lidmi, kteří měli k věci co říci, podrobné studium zákonů, cenových výměrů a dalších dokumentů, psaní článků – toto a mnoho dalšího Jana Lorencová absolvovala během několika let. Sama se několikrát dostala do situace, kdy byla ohrožena na zdraví či životě, a to doslova, nešlo o nějaké plané vyhrožování, ale o přímý útok na její osobu.

jana_lorencova.jpgO tom všem a dalších zajímavých věcech si můžete přečíst v knize Krvavé oleje, s podtitulem Můj přítel vrah, kterou Jana napsala společně s Jiřím Večeřem. S ním natočila televizní dokument – rozhovor (pod shodným názvem Můj přítel vrah). Večeř je jedním z účastníků kauzy LTO, takže popisuje její průběh na základě vlastních zkušeností.Kauza LTO, zjednodušeně řečeno, spočívala v tomto triku: mezi daní z LTO a daní z nafty za jeden kilogram byl - postupně - rozdíl 11 až 14 korun. Tento rozdíl šel do kapes těch, kteří nechali papírově převést naftu na topný olej. Druhá část podvodů spočívala v tom, že si prodejci nechávali vyplácet od státu část daně za skutečný či fiktivní vývoz nafty do zahraničí. Takže: k nám zvenku doputovala nafta, která se přejmenovala na topný olej, za což byl první přísun do těch „správných kapes“. Poté se – v některých případech, především u vývozů nafty Chemapolem – onen údajný topný olej znovu proměnil na naftu, ta se vyvezla ven a za to plynuly do těch „správných kapes“ další miliardy korun ze státní pokladny. Není pochyb, že do kauzy byly zapleteni lidé z nejvyššího patra naší politiky, bývalí příslušníci komunistické tajné police Státní bezpečnosti (StB), a podle Jany Lorencové je v podstatě jisté i to, že do kauzy byla zapletena sovětská – ruská KGB (komunistická politická policie). Možná i kvůli těmto vazbám z minulosti se prodej knihy Krvavé oleje záhadně pozastavil poté, kdy prvních pět tisíc kusů šlo na dračku.Jana Lorencová v období normalizace, před listopadem 1989, nesměla v médiích pracovat. V posledních letech připravovala reportáže pro Českou televizi – i na nich bylo vidět, že patří mezi naši naprostou žurnalistickou špičku. ČT však postupně zastavila investigativní pořady Nadoraz, Klekánice, později i méně investigativní Za zdí a Případ pro reportérku. Všechny byly svázané s její tváří a jménem a všechny měly vysokou sledovanost, přesto Jana Lorencová nyní nemá pro koho investigativní reportáže točit.S Janou jsme byli dlouho kolegové, napřed v Telegrafu, posléze v Českém deníku, a jsme přátelé, takže si v rozhovoru tykáme.

Kdy tě poprvé napadlo napsat knihu Krvavé oleje?

Napadlo mne to poměrně brzy po tom, co jsem se dostala k prvním informacím o záměně motorové nafty a LTO. Na té kauze pracuji někdy od poloviny roku 1993. Na samém začátku jsem vlastně sama nechápala, co je její podstatou. Když mi to celníci vysvětlovali, nechtělo se mi věřit, že je něco takového možné. Tvrdili totiž, že jim tehdejší legislativa neumožňuje, aby vybírali daně z milionů litrů nafty jen proto, že se jí říká lehký topný olej. Upřímně řečeno, nikdy předtím mě také nenapadlo, že se něčím podobným budu zabývat. Když jsem ale na vlastní oči viděla zákony, přijaté na návrh tehdejšího ministerstva financí ČR a posvěcené tehdejší vládou i parlamentem, začala jsem postupně chápat.

Jsou Krvavé oleje spíše shrnutím tvé práce na kauze, nebo analýzou problému?

Myslím si, že je tam obojí, i když z toho, co se mi podařilo shromáždit, bych napsala těch knih několik. Soustředila jsem se především na důsledky zákonů, které tuto oblast ošetřují. Probrala jsem se doslova bludištěm paragrafů a změtí zákonů, jejich novel a navazujících předpisů a snažila jsem se pochopit, jak je možné, že Česká republika přes to všechno, čeho jsme byli svědky (nejde jen o kauzu LTO) není ještě finančně na lopatkách. Snažila jsem se také o to, aby všechny souvislosti pochopil i čtenář. Důsledky těchto obchodů nebyly ale „jen“ obrovské peníze, které jsme ze svých kapes zaplatili některým vyvoleným, protože to zákony umožnily. Jako ve všech kauzách, ve kterých jde o opravdu velké peníze, jako jsou zbraně, alkohol, drogy, nebo obchod s bílým masem, došlo nakonec i v této kauze k násilné trestné činnosti a dokonce i k vraždám.

Kniha má podtitul Můj přítel vrah. Do jaké míry souvisí se stejnojmenným dokumentem, rozhovorem s jedním aktérů kauzy Jiřím Večeřem ve vězení, který měl mezi diváky České televize obrovskou odezvu?

Asi se v tomto rozhovoru nedá popsat vše, co kniha obsahuje, tedy aspoň ve stručnosti. Žádná z vražd, k nimž v kauze LTO došlo, nebyla nikdy vyšetřena. O vyšetření a potrestání viníků jedné z nich, vraždy Lubomíra Holého, který byl prostředníkem obchodů mezi Chemapolem a dalšími odběrateli, byla policií zdokumentována až poté, kdy se Jiří Večeř vrátil ze zahraničí a sám dobrovolně policii poskytl informace o své roli a také o roli dalších aktérů. Policie téměř rok ověřovala, zda to, co Jiří Večeř uvedl, se zakládá na pravdě. Po zhruba devíti měsících pozatýkala ty, kteří se na vraždě Lubomíra Holého nějakou formou podíleli. Takže ano, součástí knihy jsou i rozhovory s Jiřím Večeřem, část naší korespondence, a Jiří Večeř je také jejím spoluautorem.

Jednou z obětí olejářské mafie měl být také novinář Stanislav Čech. I o tom se čtenář v knize dozví?

Jistě. V souvislosti s přípravou vraždy tohoto novináře hraje velkou roli Vratislav Kutal. Abychom pochopili proč, musíme se vrátit do let 1990 – 1994. V té době byl Vratislav Kutal šéfem hospodářské kriminálky v okrese Šumperk. Ve stejné době, tedy v letech 1990 – 1994 „protekly“ jeho firmami miliony litrů nafty, z níž neodváděl daně jen proto, že ji nazýval LTO. Za návod k vraždě novináře Čecha byl Vratislav Kutal odsouzen k 10 letům vězení. Rozsudek potvrdily postupně všechny odvolací instance. První odvolací soud v období, než vynesl rozsudek, propustil Vratislava Kutala z vazby a vrátil kauzu první instanci. Soudce vyslechl dalších asi 30 svědků a v celé šíři původní rozsudek potvrdil. Takže Vratislav Kutal měl v létě 2002 nastoupit výkon trestu a to za návod k vraždě novináře a za organizátorství výbuchů u Olomouckého soudu. Nestalo se tak, Vratislav Kutal zmizel. Zatčen byl až téměř o dva roky později na Slovensku.

Znamená to, že by si měl ještě dnes odpykávat trest. Dokonce ještě ani neuplynula doba, kdy by si mohl podat žádost o podmínečné propuštění. Jak je tedy možné, že je Vratislav Kutal z vězení venku?

Mne to zase tolik nepřekvapuje. Když budu upřímná, musím říct, že jsem něco podobného čekala už dřív. Občas při soudním jednání dojde k situaci, kdy soudce pohrozí některé ze zúčastněných stran trestem za „pohrdání soudem“. Kdybych znala termín jednání soudu, který takto rozhodl, určitě bych se ho účastnila. Když pro nic jiného tak pro to, abych paní soudkyni Marcele Benešové pohrdání jejím soudem vyjádřila. Co jiného bych mohla taky udělat v situaci, kdy soudkyně vázaná zákony, výrokem, kterým Vratislava Kutala propustila na svobodu, vyjádřila vlastně svoje pohrdání soudem, který Kutala do vězení poslal. „Vysvětlení“, kterého se dostalo občanům, že totiž neměla k dispozici celý spis, ale jen jeho fragmenty, jistě neznamená, že nezná paragraf, na základě kterého byl Vratislav Kutal odsouzen. Je to paragraf o zvlášť nebezpečné trestné činnosti, který vůbec neumožňuje odsouzenému, aby si podal žádost o podmínečné propuštění dříve než po dvou třetinách odpykaného trestu. Případ Vratislav Kutala je doslova raritou. Byl propuštěn téměř na den po odpykání poloviny trestu! Proti rozhodnutí neprotestoval ani státní zástupce. O tom, že se jedná o podmínečném propuštění Vratislava Kutala minulý rok v říjnu jsem se dozvěděla, až když byl venku.

Jakou roli hrál Vratislav Kutal v celé kauze LTO?

Vratislav Kutal byl jednak blízkým přítelem zavražděného Lubomíra Holého, ale také jednou z hlavních postav obchodů s LTO. Přes jeho konta prošly miliardy. Jeho účast na vraždě Holého se neprokázala, z návodu k této vraždě byl ale obžalován a dnes si odpykává patnáctiletý trest jeho nejbližší spolupracovník, Milan Šišma. Oba byli na pohřbu Lubomíra Holého. Vratislav Kutal vdově po Holém nabídl, že se jeho právníci postarají o pozůstalost po Holém. Opravdu se o ni postarali, a to dokonale. Když skončili, zůstalo Holému na účtu 12 tisíc korun a asi 600 šilinků. Absurdita spočívá v tom, že nejméně dvě z firem Holého měly roční obrat zhruba tři miliardy.

Co se stalo s těmi penězi?

Co se s těmi penězi stalo, nikdy policie nevyšetřovala. Jsem přesvědčena, že na kontech Holého musely být v době jeho smrti přinejmenším stovky milionů. Do jeho trezoru, který byl zaplňován i několikrát za týden, se vešlo přibližně 80 až 100 milionů. Já osobně si mohu myslet co chci a čtenář si to bude umět dát dohromady taky, že? Chci zdůraznit, že peníze nebyly nikdy žádnému z obchodníků s nezdaněnou naftou zabaveny, zůstaly jim obrovské majetky. Obrazně řečeno si za ně mohou koupit „justiční paláce i s jejich obsahem“.

Vratislav Kutal se proti rozsudku za návod k vraždě novináře a organizování výbuchů u olomouckého soudu několikrát odvolal. Jak soudní jednání probíhala?

Všechny instance rozsudek soudu prvního stupně potvrdily. Vratislav Kutal se krom jiného „dovolal“ asi před rokem k té části rozsudku, kde se jednalo o organizování výbuchů u olomouckého soudu. Tomu jednání jsem byla přítomna. Hodně mne překvapilo, když Kutalův obhájce nechal jako svědka obhajoby předvolat policistu Pavla Doboše. Překvapilo mne to hlavně proto, že v době, kdy běžely obchody s LTO, byl Doboš dokonce šéfem týmu PRODUKTY, jednoho ze specializovaných týmů, které tuto kazu šetřily. V průběhu jednání byl tento policista skutečně vyslechnut. A já jsem znovu žasla, co všechno je u nás možné. Pavel Doboš nejprve tvrdil, že Vratislava Kutala vlastně osobně ani nezná. Na několikrát opakovanou otázku soudce Vlasáka trval na svém. Soudce Vlasák mu poté přečetl některé záznamy z policejních protokolů staršího data. Vyplynulo z nich, že Pavel Doboš byl dobrým osobním známým Vratislava Kutala. V první polovině 90. let ho dokonce žádal, aby mu zajistil dobrého advokáta pro syna, který se měl účastnit přepadení. Doslova šokem pro mne bylo prohlášení Doboše, že Vratislav Kutal byl po celou dobu „policejním informátorem“ v kauze LTO. S ohledem na to, jak šetření Dobošova týmu probíhalo a jaké byly jeho výsledky mohu pouze konstatovat, že došlo k záměně postav. Nikoli Kutal byl policejním informátorem Pavla Doboše, což ostatně budí smích každého, kdo kauzu LTO aspoň trochu zná, ale že právě tento policista byl informátorem Vratislava Kutala. Mimochodem, informátoři jsou většinou placení a já nemám nejmenší důvod pochybovat, že ani v tomto případě nešlo o charitativní činnost! Na Kutalovu stopu v době, kdy po něm pátraly policejní sbory celé Evropy, navedl policisty soukromý výjezd Doboše na setkání s Vratislavem Kutalem, k němuž mělo dojít na Slovensku. Bylo to v době, kdy už po Kutalovi pátral Interpol a kdy byla prvořadá povinnost policisty Doboše informovat nadřízené, kde se Kutal pohybuje. Dalším šokem pro mne bylo, že v době, kdy tento policista vypovídal a lhal před soudem, tedy zhruba před rokem, zastával funkci šéfa hospodářské kriminálky PČR města Prahy. Pavel Doboš je šéfem hospodářské kriminálky dodnes . Pokud by snad tento post opustil, odejde s výsluhami, které bude pobírat do své smrti, stejně jako Vratislav Kutal, který v roce 93 policii opustil po 20 letech. Také on výsluhy, odpovídající odslouženým letům bude pobírat do své smrti.

Aby mechanismus rozkrádání fungoval, musely být přijaty zákony v podobě, která těm obchodníkům vyhovovala.

Samozřejmě. Bez toho, aby ze zákona bylo umožněno naftě říkat LTO, by nic z té kauzy nemohlo beztrestně fungovat. Od začátku přitom všichni věděli, že se ta nafta rovnou z cisteren odstavených na nádražích vozí k čerpacím stanicím, kde ji všichni kupujeme za cenu s daní. Přitom rozdíl ve výši daně za LTO a za motorovou naftu se pohyboval mezi 10 a 14 Kč za kilogram, podle momentální úpravy. O tuto částku dávali obchodníci s LTO státu méně, než kdyby byla ta nafta zdaněna jako nafta.

Zkus říct ve zkratce, v čem spočíval největší problém.

V neochotě tehdejší vlády a vedení tehdejšího ministerstva financí vzít na vědomí povinnost vyplývající z logiky jejich postavení, a to zabezpečit co největší přísun financí do státní pokladny a chránit tak zájmy občanů. Z logiky věci tak mělo být ministerstvo financí stranou žalující v kauze LTO. Ale opak byl pravdou. Tehdejší MF ČR navrhlo zákony, podle kterých jsme všichni zaplatili daň za naftu, čili tu podstatně vyšší částku, ale současně MF ČR v několika variantách umožnilo, aby do státní pokladny šly daně vybrané za LTO, to znamená že rozdíl - oněch 10 až 14 korun - se „ztratil někde cestou“, "mezi cisternami s naftou a státní kasou". Ministerstvo financí si navíc přisvojilo právo podávat k těmto zákonům vlastní výklady policistům, celníkům i finančním úředníkům.

O kolik peněz přišel stát, potažmo daňoví poplatníci kvůli kauze LTO?

Policisté oficiálně připustili, že může jít přibližně o 60 miliard. Já jsem ale přesvědčena, že ta částka je mnohem, mnohem vyšší. Krom jiného v ní nejsou zahrnuty ani daňové úniky, ke kterým došlo vývozy motorové nafty prostřednictvím Chemapolu. I v tomto případě šlo o další miliardy, které jsme jako občané ze zákona zaplatili.

Jak Chemapol získal vývozy miliardy?

Jednoduše. To, co přijelo do republiky jako LTO, se pouze přejmenovalo na motorovou naftu a tentýž vlak jel do zahraničí, například do Německa, nebo do Rakouska a státní pokladna tak vracela Chemapolu DPH a spotřební daň. Totéž se odehrávalo v případě, že Chemapol jako obchodní organizace nakoupil od českých rafinérií naftu označenou jako LTO za cenu LTO (cca 3,80 Kč – 4 Kč za kg), a pod označením motorová nafta ji rovněž vyvezl do zahraničí. Teoreticky tentýž vlak mohl dokonce křižovat střední Evropou pouze fiktivně, aniž by se fyzicky pohnul na kolejích.

Měli tenkrát obchodníci s nezdaněnou naftou včetně Chemapolu vůbec z něčeho obavy?

Určitě. Myslím si, že hlavně z toho, aby ten „kšeft století“ neskončil příliš brzy. Musíme si uvědomit, že na tu naftu jezdila veškerá vojenská technika, jezdily na ni lokomotivy Českých drah, jezdily na ni Avie, které ráno rozvážely rohlíky. Jezdily na ni autobusy ČSAD i vznikajících soukromých dopravců. Jezdila na ni osobní auta. A právě díky tomu, že zákony umožnily dvojí pojmenování pro tentýž výrobek, toto všechno fungovalo. O pár let později jsem se dozvěděla, že až 96% objemu motorové nafty spotřebované v naší republice byla nafta nezdaněná jen proto, že se jí říkalo LTO. My jako spotřebitelé jsem žili v domnění, že daň, kterou byla zatížena nafta, a kterou jsme platili, putuje do státní pokladny. Tak to mělo být. Jenomže tehdejší vláda připustila, aby se místo státní kasy těmito daněmi plnily kapsy a trezory „zvláště vybraných jedinců“. Kdybych měla charakterizovat sumy, které se do státní poklady dostaly, musela bych říct, že se blíží nule. Stát nikdy od obchodníků s nezdaněnou naftou peníze nevybral, v několika případech byla sice daň nakonec vyměřena, ale nikdy nebyla vybrána. Navštěvovala jsem tehdy často ministerstvo financí a setkala jsem se tam prvně s protimluvem „legální daňové úniky“. Dodnes se s tím nemohu vyrovnat. Dodnes to považuji za popření principu demokracie. Za popření role, kterou vláda a jednotlivá ministerstva měla sehrávat.

Nakonec to odnesli „náhradní pachatelé“.

Přesně tak. Stát se tvářil jako by se chtěl „zahojit“ na tzv. bílých koních, kteří papírově převáděli naftu na LTO. Ti byli nakonec odsouzeni za tyto obchody, přičemž každému logicky uvažujícímu člověku bylo jasné, že u nich ty peníze nejsou. A těm, kteří ty peníze měli, na ně nikdy nikdo nesáhl. Ostatně v řadě dalších kauz vidíme totéž. Někdo je odsouzen za násilnou trestnou činnost v hospodářské kauze, z níž získal mnohamilionové částky, ale k zabavení majetku nedochází.

Byla jsi dlouho vlastně jediným novinářem, který se touto kauzou zabýval.

Na přelomu roku 1992 a 1993 došlo k rozpadu federace, ale ty daňové úniky fungovaly už předtím, i když tenkrát šlo o daň z obratu. A dokonce všechno nasvědčuje tomu, že ti zasvěcení se na tuto loupež připravovali už v období před listopadem. Já jsem měla štěstí, že jsem se relativně brzy seznámila s tím, co se děje, i když to bylo až po rozpadu federace. Tenkrát totiž byla přijata nová daňová soustava, kterou připravoval odbor MF ČR, (odbor 24) pod vedením Jana Klaka, náměstka ministra financí Ivana Kočárníka. Jan Klak sliboval, že díky novým zákonům dojde k zastavení daňových úniků na PHM. Myslím si, že tomu tenkrát všichni věřili. I já. Navíc o obrovských sumách, které nešly do státní pokladny, se tolik tenkrát ještě nevědělo. S tím, o jak velké peníze se jedná, a jakou roli v tomto směru hraje vláda a ministerstvo, jsem se seznamovala i já postupně. Postupně jsem rozkrývala princip toho, co se tady odehrávalo. Ona tenkrát ta situace byla celkově velmi zvláštní. O tom, co se odehrává, věděli policisté, věděly o tom různé kontrolní orgány, věděli o tom hlavně celníci a finanční úřady. Jenomže zákony jim neumožňovaly dokonce ani to, aby si poznatky mezi sebou vyměňovali. Úředníci finančních úřadů nesměli poznatky předávat dokonce ani policistům, neboť naši zákonodárci přijali zákony, podle kterých jim hrozily až půlmilionové pokuty, pokud by jim něco takového bylo prokázáno. Takže to fungovalo tak, že se scházeli v hospodě na pivo nebo na kafe a tam si jako spiklenci vyměňovali poznatky, ke kterým došli. Já sama jsem byla několika takovým schůzkám přítomna, a nejenom to. Poznatky o dovozech nafty, o konkrétních cisternách a firmách, jsem tenkrát sama přenášela mezi policisty, celníky a finančními úředníky.

Takže o tom věděli opravdu všichni?

Ano, tvrdím to dodnes a mám pro to řadu důkazů. Všichni věděli, o co jde. Všichni věděli, že je to obrovský podvod na občanech, díky němuž je stát ožebračuje. Nechává je platit peníze, které nejdou do státní pokladny. Osobně si myslím, že někde tady můžeme hledat vysvětlení oněch dodnes nevyjasněných sponzorských darů pro politické strany. Jsem přesvědčena, že právě to byly peníze od sponzorů, ať už nikdy neexistujících, nebo mrtvých, na jejichž původ si nikdo nechce vzpomenout. Když jsem mluvila s některými obchodníky s LTO, varovali mne. Tvrdili například, že se peníze v hotovosti „vyvážely“ na některá konta například do Lichtenštejnska a do Švýcarska.

To se s tebou nebáli obchodníci s LTO, respektive s motorovou naftou, mluvit?

Jak kteří. Ti, co byli v tom řetězci postaveni hodně vysoko, se nebáli. Věděli totiž velmi dobře, že je zákony chrání. Že závěry, ke kterým já docházím, jsou sice pravdivé, na druhé straně se mi vlastně mohli vysmívat. Protože ty zákony, tak jak byly postaveny, nedovolily policii nikoho stíhat. Tvrdili mi dokonce, že moje práce směřuje proti zájmu tehdejšího vedení státu, který se touto formou snaží vytvořit novou vrstvu bohatých. Paradoxně mezi obchodníky byli už tenkrát policisté, a to v době, kdy ještě byli ve službě, byli mezi nimi i vojáci z povolání, důstojníci, ale i pekaři a úředníci, kteří pouhým škrtem pera vydělávali miliony. Byli mezi nimi i ti, kteří od začátku věděli o co jde a po listopadových změnách přešli na „druhou stranu“, i policisté, celníci, zaměstnanci finančních úřadů (FÚ), kteří viděli, co se děje, a stali se postupně zaměstnanci nebo partnery firem, které jely v olejích a které oni sami původně z titulu svého postavení vyšetřovali.

Jak je to možné? Proč se tedy něčím „právně nepostižitelným“ policie vůbec zabývala?

Policisty v tom, že nemohou nikdy nic vyšetřit, utvrzovalo vedení tehdejšího ministerstva financí, respektive Jan Klak. Právě z jeho odboru vycházely tzv. „vysvětlivky k zákonům“, které MF navrhovalo. V těchto vysvětlivkách se říkalo policistům, celníkům, i finančním úředníkům, že jde o legální obchody. V první fázi nebyl postižitelný vůbec nikdo a až někdy na jaře roku 1994, podle další „vysvětlivky“ Jana Klaka, šlo stíhat pouze tzv. bílé koně, kteří, mnohdy za pár stovek, formálně přejmenovali LTO na motorovou naftu, většinou aniž by tušili, do čeho se zapletli. Kopie „prováděcích vyhlášek“ podepsané Klakem mám. Mám také podepsané kopie vysvětlivek vydávaných MF a znám také několik desítek bílých koní, kteří jako jediní byli za obchody potrestáni. Většinou šlo o chudáky, kterými jsou dodnes. Místo těch, kteří jsou podepsaní pod zákony a místo těch, kteří na obchodech vydělali miliardy, si mnozí z nich odpykávají mnohaleté tresty. V tom lepším případě. V tom horším nežijí. Pokud jde o práci policistů, bylo mi jasné velmi brzy, že jde jen o další vyhozené peníze, protože v závěru šetření policisté stejně musejí dospět k závěru, že se obchody odehrávaly v souladu se zákony.

Tvá kniha má velký záběr. Jak ti při tom všem bylo, co jsi viděla, cítila, prožívala?

Ano, o tom všem jsou Krvavé oleje. Nevím, jestli si to umí někdo představit. Viděla jsem, že jsou z kapes lidí rozhodnutím státu vytahovány peníze a stát předstírá, že plynou do státní pokladny. Přitom jsem věděla a měla důkazy o tom, že nás občany tehdejší vláda sice zavázala ze zákona ty peníze platit, ale stejná vláda už tenkrát věděla, že ty peníze nikdy do státní pokladny nedoputují. Viděla jsem, že ministerstvo financí připravuje zákony, které dokonce v principu brání tomu, aby daně za naftu označenou jako LTO, státní pokladna vybírala. Byly to zákony, které bránily policii obvinit zloděje, protože oni vlastně zloději nejsou, neboť jednají v souladu se zákony. To už jsem pracovala v Českém deníku, jehož vydavatelem byl Josef Kudláček. Pro něj jsem tehdy napsala řadu reportáží. Vzpomínám si, že někdy v roce 1994 se jedna z těch celostránkových reportáží jmenovala: Organizovaný zločin dosáhl stadia dokonalosti: Platí si legislativu. Odpovědí na takové výkřiky bylo mrtvé ticho. Ministra Kočárníka nevyvedl z míry ani článek, který vyšel o pár dnů později pod titulkem Kočárníkovo ministerstvo – kozel v roli zahradníka. Začala jsem žít s vědomím, že tak to prostě funguje, a že to je boj, zjednodušeně řečeno, proti všem, kteří mohli něco napravit. Zároveň jsem si začala uvědomovat, že nemám nejmenší šanci cokoli prosadit, protože ti silní jsou „oni“ a oni rozhodují a oni to nedovolí.

Napadlo tě někdy podat trestní oznámení? Ať už na známé nebo neznámé pachatele?

Nejen že mne to napadlo, já jsme je podala, dokonce dvakrát. Po čase jsem dostala odpověď, že prošetřením indicií, které jsem uvedla v TO se ukázalo, že informace, které jsem uvedla, jsou pravdivé a že díky mému TO vznikl tým Daně, který měl celou kauzu šetřit. V čele týmu stál mjr. Pavel Vydrář, jeden z mála skutečných odborníků zasvěcených do této problematiky, poctivý a zkušený policista. Tým Daně skončil v okamžiku, kdy sáhl do vyšších pater. Kdy se dostal ke jménům konkrétních osob z tehdejšího ministerstva financí a tehdejší vlády. Vlastně byly postupně rozpuštěny tři specializované týmy, které se kauzou LTO zabývaly.

O několik let později se přece jen podařila nějaká legislativní změna. Jak k tomu došlo?

Já mám tak trochu buldočí povahu. Prostě jsem se s tím nechtěla smířit. Tlak na tehdejší vládu a jednotlivá ministerstva začal být neudržitelný a také v Parlamentu ČR nebyli jen lidé zasvěceni do podvodů, ale i takoví, kterým ta situace, poté, co se s ní seznámili, vadila. Takže v roce 1995 byl přijat zákon, podle kterého se všechno, co mělo složení motorové nafty, muselo zdanit, a daně se vrátily pouze tomu, kdo prokázal, že tuto komoditu skutečně použil k vytápění. V platnost vstoupil v roce 96. Komický byl odpor tehdejšího ministra financí, když tvrdil na půdě parlamentu, že takovéto znění zákona nesmí být přijato, neboť takovou úpravou zákona bude odstartována vlna daňových úniků. Komický proto, že Ivan Kočárník, stejně jako já, velmi dobře věděl, že není z čeho „daňově unikat“, když nejméně z 90% motorové nafty, která se na území České republiky vyskytovala, není daň stejně vybírána.. Takže se dá říct, že tehdejší úprava, k níž došlo z iniciativy poslanecké sněmovny, byla nakonec přijata vzdor vůli ministerstva financí.

Díky tvojí práci ta kauza nezůstala pod nánosem dalších podvodů v zapomenutí a čas od času se někde vynoří. Vidíš ve vydání knihy Krvavé oleje pro společnost nějaké poučení či naději?

Šlo o strašně velké peníze, které si obyčejný smrtelník těžko umí představit. Svým způsobem to byly začátky změny uvažování mnoha lidí. Nevím jak jinak bych to lépe vyjádřila, ale jde hlavně o pokřivené myšlení, jde o to, že tam někde jsme se začali přizpůsobovat lžím a postupně jsme je přijali, jako součást běžného života. Provází nás to už léta. Řada z nás nechápala, co se vlastně děje. A možná jsme si ani nechtěli připustit možnost, že by se takových obludností mohli dopouštět lidé, kterým jsme věřili, kterým jsme ve volbách dali své hlasy a o nichž jsme byli přesvědčeni, že jsou zárukou společenského vývoje tím správným směrem. Hodně dlouho nám nedocházelo, že pravda a láska nemůže zvítězit nad lží a nenávistí jenom proto, že si to přejeme. A než jsme pochopili, že pro to musíme něco udělat, bylo už pozdě. Byly tady špinavé peníze, byly tady mafie a mafiánské praktiky, byla tady lež a podvody. I když si to nechceme připustit, myslím si, že nás to ovlivnilo všechny.

Z čeho tak usuzuješ?

Jinak bychom nikdy nemohli akceptovat například „zapomnětlivost“ čelných politiků, kteří nikdy hodnověrně nevysvětlili původ peněz, z nichž v té době žily jejich politické strany. Jak jinak bychom mohli akceptovat výroky soudů, podle nichž se ničeho nedopustili milionáři z této kauzy až do okamžiku, kdy se začalo vraždit. Jak jinak bychom si zvykli na kauzy Kožený, Krejčíř, Mrázek a další a další. I když té naděje tam moc nevidím, považovala jsem nějak za svoji povinnost zachytit atmosféru té doby, a taky za svoji povinnost nepřipustit, aby se zapomnělo na to, co první polistopadové vlády na svých občanech spáchaly. Ta zrůdnost totiž také spočívá v tom, že mezi jejich prominenty vyvolené k tomu, aby si do svých kapes nacpali naše peníze, byli tehdy především pracovníci bývalé StB, policisté z období normalizace, vojenští důstojníci atp. Celá tato akce byla provázána zcela jednoznačně na síť KGB. Vyplývá to z řady poznatků, k nimž jsem během svého pátrání dospěla a hlavně z řady jmen, na která jsem narazila. Když jsme tzv. zvonili klíči, nemohli jsme tušit, čím vším projdeme. Věřili jsme těm, kteří se z naší vůle, z vůle občanů, dostali do čela státu, stejně jako jsme věřili sobě. Moc se nám to nevyplatilo. Pohrdání morálními principy, postupné povýšení majetku získaného jakoukoli formou, dokonce i tou nejšpinavější, se stalo součástí každodennosti. A ten, kdo to nepochopil, je často považován za hlupáka.

Vraťme se zpátky k tvé knize. Chtěl jsem si ji koupit, a nikde jsem ji nesehnal. Už je vyprodaná?

Kniha vyšla poměrně vysokým nákladem, 7 000 výtisků, což je na dnešní dobu vysoké číslo, a téměř 5 000 výtisků se prodalo velmi rychle. Téměř polovina tržeb zůstává distributorům a knihkupcům, spojeny jsou s tím ještě i další výdaje. Pokryly se náklady na výrobu knihy, což není levnou záležitostí. Mne samotnou také překvapilo, že se na mne začali obracet potenciální čtenáři přímo. Buď si zjistili moji soukromou adresu, nebo mi psali do televize, případně e-mailem. Takže zjednodušeně řečeno. Kniha existuje a existuje i možnost si ji objednat. A to na dobírku na adrese krvave.oleje@setnam.cz. Ukázky z knihy a také podmínky dodání jsou i na webových stránkách www.krvaveoleje.cz.Tomu, proč se kniha neprodává v knihkupectvích, třebaže o ni čtenáři zájem mají, sama příliš nerozumím.

Rozhovor uveřejnil portál iDNES.cz, rubrika KAVÁRNA kavarna.gif

Autor: František Kostlán | sobota 24.5.2008 9:22 | karma článku: 31.95 | přečteno: 10124x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Karel Januška

Volme spravedlnost

Ministr spravedlnosti dává návrh Nejvyššímu správnímu soudu odvolat soudkyni. Důvodem je skutečnost, že soudkyně postupuje přesně podle litery Ústavy.

22.9.2017 v 4:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Jiří Turner

Byl rozsudek v kauze „hidžáb“ vynesen na základě společenské poptávky?

Myslím, že byl. Tedy ne verdikt jako takový, ten asi správně a pochopitelně potvrdil rozhodnutí soudu obvodního, ale odůvodnění soudce mělo pachuť čehosi, co by vůbec v soudní síni zaznít nemělo.

22.9.2017 v 0:19 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 228 | Diskuse

Karel Babica

Nejasná zpráva o konci Evropy aneb mých pár slov k rozhovoru francouzského pana profesora

Jsem si vědom jisté monotématičnosti svých blogů, jenže milý Říme, on Hannibal tentokrát už překonal tvé hradby. Proto mne tvá setrvalá pasivita přímo děsí.

21.9.2017 v 21:35 | Karma článku: 26.19 | Přečteno: 488 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Nechte nám "Tuzemák", i kdyby byl karcinogenní!

Evropská komise nás zachraňuje. Když nepomohl zákaz používání názvu Rum, je třeba zakázat i tekutinu s názvem Tuzemák. Mohl by být karcinogenní. Chtějí nás zdravé a střízlivé. Presumpce neviny pro náš nebohý "rumíček" se nekoná.

21.9.2017 v 21:27 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 251 | Diskuse

Pavel Herman

Co nás (ne)učí o zemědělství na školách aneb moderní pěstování rýže ve Vietnamu

Nedávno jsem si přečetl článek ze stránek inkluzivní škola, kde se psalo ohledně zemědělství ve Vietnamu. Přesně tohle vystihuje slavný citát od G. B. Shawa: "Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí."

21.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 200 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3736
Nezávislý publicista, hudebník, spisovatel, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami a životem dětí v dětských domovech. =============================================== PRO NABÍDKU ČLÁNKŮ V BLOGU KLIKNĚTE, PROSÍM, NA MOU FOTOGRAFII, VISÍCÍ NAD TÍMTO SDĚLENÍM NAHOŘE. ===============================================

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.