Jediná jednotka: paroulánek - topoloubek

Objektivita kontra vyváženost ♣ ♣ ♣ Někteří čtenáři mě vyzývají, abych byl objektivní. Berou toto slovo jako obušek, s nímž mne mohou praštit po palici, namísto argumentů do diskuse. Objektivitou mají na mysli, abych popřál více sluchu jejich názorům, tedy abych přistupoval k tématu vyváženěji. Musím je zklamat. Objektivita není totéž, co vyváženost. A jsou důležitá témata, k nimž je třeba přistupovat objektivně a zároveň nevyváženě, chceme-li si zachovat demokratické hodnoty nepošramocené.

Zmatení pojmů
Vyváženost si klade za cíl dát každému hlasu či dílčímu zjištění ten díl mediálního prostoru, který mu náleží. To se zjišťuje podle síly pokřiku toho kterého politika či té které strany, s tím, že ty malé a slabé (neparlamentní) stejně není slyšet, takže není třeba se jimi zabývat - ještě by v posledku chtěly své místo na slunci, že. Důsledkem používání tohoto typu vyváženosti je opravdu dovedně naostřený nástroj k manipulaci lidí prostřednictvím médií.
Snahu o objektivitu oproti tomu charakterizuje hledání a snaha o nalezení toho, jak se věci skutečně odehrály, tedy snaha o dobrání se a popsání pravdy, padni komu padni. Důsledkem je dobře informovaný a tudíž i sebevědomý občan.
Čtenářům ovšem nemám toto zmatení pojmů za zlé. Mohou za něj lidé, kteří okupují veřejný prostor, tedy konkrétněji ti vydavatelé, šéfredaktoři, novináři, publicisté, politici, "odborníci" atd., kteří si nepřejí, aby občané byli informovaní a sebevědomí, protože takoví se hůře ohlupují.

Objektivně o vyváženosti
Vyváženost. Tento pojem se v současné mluvě politiků, novinářů a publicistů úspěšně propracoval do popředí žebříčku pomyslné soutěže o nejzlatější tele. Příkladů, jen z posledních let, je mnoho. A výrazně zdůrazňují tuto deformaci uvažování, která se u nás objevila již krátce po listopadu 89. V případě žurnalistiky se to projevuje ústupem od původní funkce - informování, k funkci dnešní - snaze "ubavit konzumenta k smrti". V případě politiky odklonem od původní funkce - řešení problémů, k dnešní podobě - oblbnout voliče permanentními pokusy "ubavit jej k smrti". Ona deformace tkví, jak už bylo řečeno, především v tvrzení, že vyváženost je totéž, co objektivita, a že takto pojatá vyváženost ze své podstaty napomáhá diskusi a tudíž i přispívá ke svobodě a dobrému chodu demokracie. To je samozřejmě nesmysl.
Požadovat vyváženost si politici kladou za povinnost. Když jeden paroubek (jednotka vyváženosti) hovoří v televizní reportáži dohromady 30 vteřin, musí jeden topolánek (jednotka vyváženosti) k téže věci hovořit taktéž minimálně 30 vteřin, jinak se občan "nedozví pravdu". Je vlastně jedno, co který z nich právě vykládá, každý přece očekává, že se málokdy v něčem navenek shodnou. Jde o to, aby každá z jednotek "byla vidět" stejně dlouho jako její údajná konkurentka. Protože: co není v televizi, neexistuje. A co existuje, potřebuje reklamu. A reklama se dělá nejlépe prostřednictvím zábavního průmyslu, tedy v tomto případě tím, co upoutá mysl zábavy chtivých voličů. Jinak řečeno: politik musí existovat. A aby existoval, musí být viděn minimálně stejně dlouho jako jeho údajný konkurent... uff.  

• Volá sekretariát: Jaktože pan Paroubek byl v Kotli letos jen jednou, když pan Topolánek už se tam ztrapnil podruhé?

Když novinář není o věci schopen napsat, jak se skutečně odehrála, potřebuje ono prázdné místo zaplnit nějakou vatou nebo-li vycpávkou, vrazí tam tudíž pár protichůdných výroků politiků, které případně okoření dvěma protichůdnými názory odborníků či spíše pseudoodborníků, kterými se to u nás jen hemží, aby do věci vnesl větší jasno. Čtenář, posluchač, divák se sice o věci samé nedozví vůbec nic, zato chlapi si mohou dát večer v hospodě po hubě, protože jejich neoblíbenec, jednotka paroubek, měl v článku, reportáži, šotu o dvě slova více než jejich oblíbenec, jednotka topolánek (či naopak).
Až na výjimky je z pohledu médií i politiků ona vyváženost důležitá, protože už dávno nejde o nějaké informování lidí, ale o jejich permanentní oblbování. Z toho, že občané vidí do věcí a jsou podrobně a správně informováni o všem, co potřebují znát k vytvoření nezaujatého názoru, nemají žádný užitek ani politici, ani média, právě naopak. Informovaný člověk se zajímá o skutečně důležité věci a dění, protože cítí odpovědnost a může se i díky větší zasvěcenosti do problému cítit sebevědoměji, nebo naopak díky tomu může zjistit, že je politiky tak či onak odstrkován, postrkován, pomíjen či dokonce ohrožován. Dobře informovaného občana ovšem jen velmi těžko "ubavíte k smrti," protože za touto politicko-mediální hrou správně vidí naplňování starého dobrého hesla "chléb a hry".

• Taktika sekretariátu: Něco jim slibte a pobavte je, ať přestanou myslet na věci, které jsou důležité pro jejich život a jsou tudíž lépe manipulovatelní. 

Tomu o mnoho lépe vyhovují lidé neinformovaní, kteří se více zajímají o to, která z celebrit právě potřebuje zviditelnit, třeba informací o plastické operaci prsou či o zaručeně nové milence. Takovým typickým soustem pro lidi chtivé těchto pseudoinformací bylo například neustálé omílání manželek a milenek Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka, namísto kvalitního zpravodajství o jejich práci a dopadech jejich rozhodnutí. Nebo zkoumání, zda Jan Kubice porušil předáním části policejního spisu poslancům nějaký zákon, namísto dobrání se pravdy o tom, co onen spis prokazující propojení politiků s mafiány obsahoval.

Fašisticko-komunistická vyváženost

Hra na vyváženost může být ze společenského hlediska i poměrně nebezpečná. Jestliže budou média oním vyvažováním dopřávat sluchu různým extremistickým proudům a stranám, tak je tím postupně legitimizují v očích veřejnosti. Už asi deset let můžeme tento proces sledovat u medializace komunistické strany. Dnes se pomalu nenajde novinář, politolog nebo jiný odborník, který by o KSČM nehovořil jako o levicové straně. A to bez jakéhokoli dodatku. KSČM je přitom zcela nepochybně stranou ultralevicovou s občasnými ultrapravicovými náznaky (například snaha o uzákonění pseudoochrany češtiny), v každém případě pak stranou extremistickou, nikoli demokratickou. Od své minulosti se jednoznačně nedistancovala, naopak prohlášení většiny jejích představitelů svědčí o nostalgii po starých časech. Není pochyb ani o tom, že kdyby se dostala nějak většinově k moci, stane se u nás demokracie ohroženým druhem. Totéž platí o stranách z druhé strany politického spektra. Namísto vyváženého podávání hlasu extremistů ve vztahu k hlasům demokratů měli by novináři, publicisté, odborníci i demokratičtí politici jednoznačně a pravdivě (tedy objektivně) pojmenovávat jejich činnost i úmysly (program i prohlášení). Zjistí-li média například to, že Národní strana kráčí ve stopách předválečného českého fašismu a ultrakonzervatismu (což je podle mne zřetelné), neměla by se bát to jednoznačně pojmenovat, protože snaha o objektivitu patří v demokracii k jejich povinnostem. Pokud se namísto této objektivity odvolávají na potřebu vyvažovat, podkopávají demokracii, čímž se svým konáním těmto extremistům nechtěně blíží.

Vyvážené vyšetřování
František Bublan si ještě jako ministr vnitra svého času pochvaloval, že vyšetřování zbití Kateřiny Jacques jedním z policistů na demonstraci proti neonacistům bylo vyvážené. Z takovýchto ministrových vyjádření bychom měli mít hrůzu, a to i přesto, že policejní vyšetřování dopadlo výjimečně objektivně a policista Čermák se ocitl před soudem. (Policisté, kteří vyšetřují policisty, dojdou v 99 procentech k závěru, že vyšetřovaní jsou nevinní, takže zde šlo o výjimku. A nejde mi pro tuto chvíli o vyustění, že policisti smějí bezhlavě zmlátit každého včetně žen, které dal celému případu soud, ale o něco jiného.) Základní demokratický požadavek na orgány činné v trestním řízení totiž zní, aby se ze všech sil snažily zjistit objektivní skutečnost, tedy to, jak se ten který čin skutečně odehrál. Nikoli tedy, aby pouze vyváženě vyslechly všechny zúčastněné a z toho vyvozovaly subjektivní závěry.
Jaký je mezi tím rozdíl? Vyváženě postupovala inspekce ministra vnitra v případě vyšetřování policejní brutality během CzechTeku 2005, která smutně proslavila jak Paroubka, tak Bublana. Inspekce vyslechla všechny zúčastněné a zjistila, že pohledy policistů a technařů se různí. Shlédla policejní kamerové záběry a zjistila, že na jednom z nich policisté sice mlátí bezbranného, na zemi ležícího muže, na mnoha dalších záběrech se však policisté chovali řádně, a na některých se technaři dokonce bránili házením dostupných předmětů na policisty. Vyvážený pohled docílil ten správný, jelikož zamýšlený efekt: žádný z uniformovaných sadistů dosud nebyl potrestán, o naplnění politické odpovědnosti ani nemluvě. Zmíněné závěry vyšetřování policejní brutality ministerskou inspekcí ministr Bublan posvětil. Policistům tak propříště nepřímo vzkázal: klidně si při rozhánění davu bouchněte do koho chcete a jak chcete tvrdě, já vás podržím. Kdyby bylo vyšetřování policejního zásahu proti technařům objektivní, zjistili by vyšetřovatelé bezpochyby to, jak se věci skutečně odehrávaly - to by v tomto případě zvládl levou rukou i páťák, kamerových záznamů (těch nepolicejních), svědčících u některých policistů o nezvladatelné chuti si bouchnout, bylo dostatek. A k policistům by byl vyslán signál opačný: vaše excesy a neproseionální chování nebudou příště tolerovány. Bublan (ale třeba i Gross, který se choval obdobně) je tak spoluodpovědný i za chování policistů při zákroku proti odpůrcům neonacismu, tedy i za zbití Kateřiny Jacques. Jak vidno: právě jsem došel k sice naprosto nevyváženému, leč objektivnímu závěru.

• 
  Abych dobře vyvažoval: Počínání Františka Bublana zde slouží coby příklad. Totéž nebo podobné by se dalo říci o dalších vrcholových politicích, napříč politickými stranami.

Vyvážené průzkumy mínění
K vyváženosti, nikoli k objektivitě, se často používají i průzkumy veřejného mínění. Nic naplat, že agentury tyto průzkumy samy již dávno zdiskreditovaly posluhováním potickým stranám. Novináři tyto průzkumy potřebují (redakce si je i často u průzkumných agentur objednávají), proto o jejich kvalitě mlčí či dokonce přímo jejich výsledky deformují (nesdělí třeba přesnou podobu otázky nebo zaměňují výsledek průzkumu s volební prognózou apod.). A novináři je potřebují opět k tomu, aby vnesli do veřejného diskursu zase další informaci – neinformaci, o níž se mohou v sámošce na rohu pohádat dvě báby, Klausovka s Havlovkou, aniž by o věci samé věděly cokoli bližšího.
Jeden příklad za všechny. V předvolební debatě Paroubka s Topolánkem v televizi Prima vyhrál v hlasování televizních diváků Topolánek s převahou 52 vůči 48 procentům. Hlasování se zúčastnilo okolo padesáti tisíc diváků. ČSSD nelenila, objednala a zaplatila průzkum u agentury STEM, která - světe div se! - vzápětí oznámila, že poměr je sice správný, 52 : 48, ale že vyhrál Paroubek. Na dotazy STEM přitom odpovídalo pouhých 647 lidí. A navíc: podle následného zjištění jen 27 procent z dotázaných duel vidělo. O reprezentativnosti průzkumu, který vycházel z názoru 165 lidí, lze s jistým úspěchem pochybovat, o jeho pravdivosti ani nemluvě. STEM ovšem není jediná taková agentura, která se právem může chlubit neseriózností - vlastně mi není známa žádná, která by na etiku svého povolání skutečně dbala. Mnohem důležitější pro tyto agentury je zůstat zapojené do oné mediální hry na ohlupování lidí, jinak by si sotva vydělaly alespoň na slanou vodu a mohly by se rovnou zrušit. Jenom tak mohou dvě agentury v průzkumu ke stejné věci dojít k naprosto odlišným zjištěním, jak se to už také víckrát stalo - a lidem tou lží úmyslně vymývat mozky. A opět: je lhostejné, která agentura které politické straně právě leští boty. Ve skutečnosti jde o jednu partu s jedinou jednotkou jeden paroulánek nebo jeden topoloubek (záleží jen na úhlu pohledu), která potřebuje jediné: klid na práci. Tedy hlavně to, aby jim normální lidé do ničeho nestrkali nos. To by se totiž také mohlo stát, že by jim do toho pravidelného střídání u přerozdělování pašaliků, koryt a prebend do vlastních kapes mohl vpadnout někdo, kdo si politiku představuje jako službu lidem - pánbů a s námi a zlé pryč, volám společně se všemi paroulánkovci - topoloubkovci.
Před volbami se tak - hlavně díky této "vyváženosti průzkumů" - hovořilo především o tom, kdo vyhrál televizní duel u voličů - diváků, kdo z politiků lépe vypadal, který z nich byl méně v křeči, kdo z nich měl barevnější kravatu… O tom, jak chtějí řešit problémy a nakolik jsou jejich představy reálné se hovořilo jen okrajově. Mohlo by se totiž stát, že by média tímto způsobem došla k objektivním zjištěním a mohla by nechtěně informovat lidi, jaká že je vlastně skutečnost. A výsledkem by mohl být informovaný, sebevědomý občan, který celé té partě hic - odleva doprava a nazpět - vidí dobře do karet a tudíž jim sotva dá svůj hlas.

• 
  Sakra… nemotáme se už zase v začarovaném kruhu?

Epilogus
Z výše řečeného plyne, že čtenáři ode mne nemohou očekávat vyváženost, nýbrž objektivitu - samozřejmě v tom případě, kdy můj článek nebude cíleně subjektivní. I k tomu ostatně blog je, nikoli jen k jakémusi "objektivnímu sdělování stavu světa". Člověk si také chce, jako jakékoli jiné zvíře, občas zařvat. No ne?