Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Muslimové, kteří utekli před muslimy

23. 07. 2008 9:00:00
Muslimy nelze všechny házet do jednoho pytle. Kdo to dělá, dopouští se jednak nemístné paušalizace, jednak tím v podstatě doznává, že o věci samé nic neví. Přináším dva příběhy muslimů, kteří utekli před islamistickými fanatiky. Názor ať si každý udělá sám.

Paušalizace je vlastně už nemoc. A u nás se pod touto diagnozou v její dogmatické a demagogické formě vyskytuje relativně hojný počet zaostalců. Paušalizuje se v podstatě vše, počínaje Romy a cizinci, jakoby lidé nebyli individuality, ale jen pouhými částečkami davu, masy. V myslích takto ochořelých jedinců stále přežívá kolektivistický pohled na svět, tedy, jinak řečeno, onen dnes již proslavený bolševický způsob uvažování. Někde jsem dokonce nedávno četl, že muslimové nemají vůbec žádnou kulturu - něco takového může vyslovit jen postižený člověk, jemuž nenávist zcela zastřela mysl, nebo nevzdělaný primitiv.

Muslimové nejsou všichni teroristi a nesmiřitelní fanatici, přese všechno, co se v koránu ve vztahu k "nevěřícím" píše (ostatně podobné věty lze nalézt i v bibli). Fanatiků je mezi muslimy menšina, teroristů ještě méně (ne všichni fanatici se stanou teroristy). Většinu pak tvoří, jak mají dějiny ve zvyku, oni známí "mlčící" (tzv. mlčící většina). Ba dokonce, je hodně muslimů, kteří sami před jinými muslimy utekli. Dva příběhy, které vám chci coby příklad vyprávět, jsou z doby, kdy Taliban dobýval Afghánistán. A oba svorně ukazují muslimy, kterým islamističtí fanatici bez jakýchkoli skrupulí a slitování ničili život.

Příběh první

Bez soudu ve vězení

Pan Alim je z Afghánistánu, národností Tádžik, vyznáním muslim. V hlavním městě Kábulu měl krámek, v němž vedle běžného sortimentu prodával i videokazety o prezidentovi Nadžibuláhovi a dalších významných členech Demokratické strany. Po dobytí města Taliban filmy zabavil a Alima zavřel. "Bez řádného soudu mne drželi ve vězení dva roky. Neustále mě bili a mučili," ukazoval pan Alim jako důkaz tři jizvy na krku, "jiným zase trhali nehty či dělali jiná zvěrstva. V cele pro padesát lidí se nás jednu dobu tísnilo okolo pěti set. Skoro sto procent zavřených bylo členy Demokratické strany či islámských stran, které se Talibanu zdáli málo radikální. Navíc všichni byli buď Tádžici, Uzbeci, nebo příslušníci jiných národnostních minorit, jen jedno procento tvořili Paštuni,“ tvrdil Alim. Talibové jsou Paštuni, proto to pan Alim tak zdůrazňoval.

Šest tisíc dolarů za život

Útěk z vězení umožnil Alimovi jeho bratr, který podplatil bachaře dvěma tisíci dolary. Další čtyři tisíce dolarů zaplatil převaděčům. "Bachař mne pustil uprostřed noci. Před vězením stál gazik, v něm seděl bratr a dva místní mafiáni. Ukryli mě v malém městě, dali trochu jídla a vody. Druhý den mi řekli: pojedeš do Evropy. Ptal jsem se, kde mám rodinu. Bratr odpověděl: "Před rokem utekla do Evropy, ale nevím přesně kam."

V noci Alima vezli autem, přes hranice šel se skupinou sedmnácti lidí pěšky. Potom jel zavřeným autobusem nevěda kudy a kam. Jeho útěk trval celkem dvacet sedm dní. Nakonec ho autem dovezli do Prahy, kde jej převaděč nasměroval do Poradny pro uprchlíky. Příběh vrcholí téměř „filmovým happyendem“. V poradně totiž zjistili, že jeho žena a tři děti žijí v jednom z uprchlických táborů v ČR.

Bez azylu

Pan Alim věřil, že u nás dostane azyl. "Čeští úředníci se mnou mluvili trpělivě. Díky setkání s rodinou jsem měl všechno snazší. Všechno jsme nechali na Bohu a po dvou letech ve vězení je ze mne svobodný člověk". Po několika letech pan Alim obdržel od ministerstva vnitra zamítnutí žádosti o azyl. Byl strašně zklamaný - do té doby skutečně věřil, že azyl nemůže nedostat. Teprve potom vzal postupně na vědomí letitou táborovou zkušenost: v České republice skoro nikdo azyl nedostává. Jednoho dne pan Alim s manželkou a dětmi zmizeli z tábora. Prý směrem na západ.

Tento příběh jsem zpracoval pro přílohu Človeka v tísni v časopise Respekt, v roce 2002.

Příběh druhý

Smrt a stav ohrožení

Paní Zakera ukončila základní školu, desetitřídku, několik let poté se vdala a přestěhovala se s mužem na menší město. Muž na ni sice nebyl vždy hodný, spokojeností ji však naplňovaly děti, kterých postupně porodila devět. Za čas se přestěhovali - za prací - do hlavního města Afghánistánu, Kábulu. Během bombardování Kábulu Talibanem utekli k příbuzným. Tam je jednou v noci přepadli vojáci Talibanu. Před očima celé rodiny umlátili jejího muže. Jejím nejmladším dítětem - měsíčním miminkem - třískali o zeď, dokud nebylo mrtvé. Potom zabili i manželova příbuzného a jeho ženu. Surově zmlátili i Zakeru, trvalo dlouho než se dostala z nejhoršího. Jak vidno, násilí na nevinných je vlastní všem fanatikům, bez ohledu na vyznání, přesvědčení či národnost. Důvodem k tomuto masakru bylo, že muži nebojovali v řadách Talibanu.

Bez peněz, zavřená doma

Od té doby se prudce zhoršil zdravotní stav Zakeřiných dcer. Azima, devatenáctiletá dívka po dětské mozkové obrně, se kvůli pokrouceným rukám a nohám pohybuje trhavě. Mluvit sice může, ale je hluchá. Sedmnáctiletá Rejma po popsané události začala trpět epileptickými záchvaty a přestala mluvit. Situace byla zoufalá: Zakera žila ve stavu stálého ohrožení, podle pravidel nastolených Talibanem nesměla bez mužského doprovodu opustit dům, nesměla pracovat, byla tudíž bez prostředků. Starala se přitom o osm dětí včetně dvou těžce nemocných dcer. Perspektiva žádná, zdravotní péče žádná - další opatření nového režimu pravilo, že dívky a ženy smí prohlížet a vyšetřovat pouze žena - lékařka, nikoli muž, ženy však zároveň měly zakázáno pracovat a studovat. Zakera se proto rozhodla odejít z Afghánistánu s oběma postiženými dcerami, aby se o ně mohla starat, na odjezd se všemi dětmi nesehnala dost peněz. Ostatních šest dětí svěřila do péče příbuzným.

Cesta do Evropy

Cesta Zakery, Azimy a Rejmy do Evropy byla nesmírně obtížná. Trvala šest týdnů. Jely v noci, většinou autobusem, když to jinak nešlo, šly pěšky. Přes den je ochotní lidé schovávali ve sklepech či stodolách. K jídlu měly jen to, co od koho namátkou dostaly, k tomu se často přidávaly záchvaty obou dcer, provázené neustálým strachem z prozrazení a odvlečení zpět.

Shledání s dětmi

Od začátku roku 2000 se do zákona vrátila možnost udělení humanitárního azylu. Dalo to práci, ale - přes komisi, která měla poradní hlas ve druhé instanci - Zakera nakonec od ministerstva vnitra humanitární azyl dostala. Zakera doufala, že jí to pomůže při sloučení rodiny, tedy že sem co nejdřív dostane své děti. Volala kvůli tomu několikrát do Afghánistánu, Poradna pro uprchlíky zase zkoušela přes Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) kontaktovat její příbuznou v Pákistánu, ale zdálo se, že žádný z obou komunikačních kanálů neskýtá přílišnou naději na úspěch. Zanedlouho ale, zčistajasna, dostala Zakera zprávu, že její děti jsou v Bělorusku, v sídle UNHCR - a krátce poté přijely do České republiky.

Tento příběh jsem napsal společně s mou ženou Věrou Roubalovou, která dříve působila v uprchlických táborech jako sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky, dnes se zabývá terapií a supervizí. Je zakladatelkou multikulturních skupin v České republice.

Oba příběhy vyšly v delší, nezkrácené verzi v naší knize s názvem Příchozí, kterou vydalo nakladatelství GplusG.

Autor: František Kostlán | středa 23.7.2008 9:00 | karma článku: 0.00 | přečteno: 1825x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Karel Januška

Volme spravedlnost

Ministr spravedlnosti dává návrh Nejvyššímu správnímu soudu odvolat soudkyni. Důvodem je skutečnost, že soudkyně postupuje přesně podle litery Ústavy.

22.9.2017 v 4:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Jiří Turner

Byl rozsudek v kauze „hidžáb“ vynesen na základě společenské poptávky?

Myslím, že byl. Tedy ne verdikt jako takový, ten asi správně a pochopitelně potvrdil rozhodnutí soudu obvodního, ale odůvodnění soudce mělo pachuť čehosi, co by vůbec v soudní síni zaznít nemělo.

22.9.2017 v 0:19 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 243 | Diskuse

Karel Babica

Nejasná zpráva o konci Evropy aneb mých pár slov k rozhovoru francouzského pana profesora

Jsem si vědom jisté monotématičnosti svých blogů, jenže milý Říme, on Hannibal tentokrát už překonal tvé hradby. Proto mne tvá setrvalá pasivita přímo děsí.

21.9.2017 v 21:35 | Karma článku: 26.19 | Přečteno: 497 | Diskuse

Jaroslav Andrýsek

Nechte nám "Tuzemák", i kdyby byl karcinogenní!

Evropská komise nás zachraňuje. Když nepomohl zákaz používání názvu Rum, je třeba zakázat i tekutinu s názvem Tuzemák. Mohl by být karcinogenní. Chtějí nás zdravé a střízlivé. Presumpce neviny pro náš nebohý "rumíček" se nekoná.

21.9.2017 v 21:27 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 254 | Diskuse

Pavel Herman

Co nás (ne)učí o zemědělství na školách aneb moderní pěstování rýže ve Vietnamu

Nedávno jsem si přečetl článek ze stránek inkluzivní škola, kde se psalo ohledně zemědělství ve Vietnamu. Přesně tohle vystihuje slavný citát od G. B. Shawa: "Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí."

21.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3736
Nezávislý publicista, hudebník, spisovatel, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami a životem dětí v dětských domovech. =============================================== PRO NABÍDKU ČLÁNKŮ V BLOGU KLIKNĚTE, PROSÍM, NA MOU FOTOGRAFII, VISÍCÍ NAD TÍMTO SDĚLENÍM NAHOŘE. ===============================================

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.