Gruzie: ruské KGBáky opět obhajují zrádci

11. srpna 2008

Ta samá bolševicko-KGBácká sebranka, která okupovala Československo v roce 1968, nyní vtrhla do Gruzie. A znovu ji hájí ti samí kolaboranti, kteří ji obhajovali již před čtyřiceti lety.

Bota ruského vojáka

Bolševická mentalita je nevymýtitelná. Dobře se to ukazuje na konfliktu v Gruzii, respektive v reakcích na něj. Rusko, které odtržení Jižní Osetie a Abcházie od Gruzie dlouhodobě chystá, přepadlo Gruzii, která "má tu drzost" chránit svou územní celistvost. Jde o tu samou okupaci malé země, která proběhla v roce 1968 v Československu. I tehdy "veký východní bratr", viděno jeho očima, pouze "umravňoval své poddané."

Ruská vládnoucí klika, rekrutující se povětšinou ze špiček KGB (Комитет государственной безопасности - všemocná sovětská a posléze ruská tajná služba - politická policie, dnes má zkratku FSB), se nijak od té doby nezměnila. Ty samé tváře hlásají ty samé názory na uspořádání světa. Země, které byly součástí sovětského imperia chápou ruští politici pořád jako "státy, které jsou ve sféře ruského vlivu". A nejde zdaleka jen o země, které byly součástí Sovětského svazu, ale i o jeho bývalé satelity z východní a střední Evropy, včetně České republiky a Slovenska. Vzpomeňme jen na neustálé vyhrožování ruských generálů a politiků, vždy, když se česká vláda rozhodla jednat podle svého uvážení ve věci obranného raketového štítu (radaru). Nebo na nedávné pozastavení ropy do České republiky jako výstražný signál po podepsání smlouvy o radaru s Američany. Nejen v těchto případech šlo o jeden z typických projevů ruské politiky: území, kam jednou šápla bota ruského vojáka, patří Rusku.

Podobnost tu ostatně není jen se sovětskou okupací Československa, ale i s tou nacistickou. Ztráta Sudet po Mnichovské dohodě a následné zabrání celého našeho území nacisty silně připomíná dnešní počínání Ruska v Gruzii. Ostatně: ruské - sovětské rozšiřování a udržování impéria se od toho německého - nacistického nikdy příliš nelišilo, v metodách ani v cílech.

Rusové pracují na odtržení Jižní Osetie a Abcházie od Gruzie prakticky od pádu Sovětského svazu a mezinárodní společenství mu to, stejně jako další výstřelky, toleruje - OSN, Spojené státy, EU i regionální mocnosti celé dlouhé roky v podstatě (až na výjimky) pěstují vůči ruským autoritářům rektální horolezectví. A skutečnost, že Rusové naprosto bezstarostně vtrhli na Gruzínské území (nejen do Jižní Oestie a Abcházie), kde vraždí bezbranné lidi, dobře ukazuje výsledek přístupu Západu k Rusku. To, že dnes někteří z nich na Rusko zlehka poštěkávají, neznamená nic. A ani ti doposud nejhlasitější, tedy Američané, si od toho také nic neslibují. Jde z jejich strany spíše o výraz "špatného svědomí" z onoho letitého rektálního horolezectví vůči Rusku či o součást předvolební kampaně.

Hořký vtip o mentalitě ruských mocných nám po sobě zanechala ruská novinářka Anna Politkovská v knize Ruský deník, která je jedinečnou diagnózou současného Ruska: "Prezidentské volby v Putinovském Rusku: Tak, soudruzi poslanci, kdo je pro zvolení Vladimíra Vladimiroviče ruským carem, může dát ruce dolů a odstoupit od zdi."

Kolaboranti a zrádci

V roce 1968 obhajovali vpád Rusů a jejich vazalů do Československa kolaboranti a zrádci vlastní země. Takzvaný "zvací dopis", který měl navenek ospravedlnit invazi a okupaci, byl dílem některých vysoko postavených komunistických aparátčíků, další seděli na důležitých místech na střední úrovni, na ministerstvech (především na vnitru) a ve Státní bezpečnosti (StB - československá politická policie). Ale spoustu ochotných a všehoschopných slouhů se, obzvláště po invazi, našlo dost na všech kádrových úrovních, jak říkali sami komunisti.

Ruskou násilnickou politiku nejen v Gruzii (ale například i v Čečensku) dnes obhajují většinou lidé se stejnou mentalitou: bolševickou, autoritářskou, kágébáckou, estébáckou, násilnickou. Vedle našich parlamentních levičáků z komunistické strany jsou to i další extremisté, zleva i zprava: čeští fašisti, neonacisti, různorodí levičáci včetně některých kolektivních členů iniciativy NE základnám, v 19. století zamrzlí slavjano a rusofilové. (Pozadu s proruskou politikou nezůstávají ani naši sociálně demokratičtí bohatýři, proruský byl vždy i Václav Klaus - uvidíme, s čím přijdou.)

Varování adresovaná Západu z ruských řad tito novodobí kolaboranti nevnímají - na svět se dívají prizmatem svých ideologických konstrukcí a v tom případě je předávání pravdivých zkušeností zbytečné. My ostatní si však můžeme připomenout výstižný popis Anny Politkovské, která v jedné ze svých úvah, citovaných v knize Ruský deník, před několika lety napsala:

"Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenců, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy - korupce, svévole, brutalita - bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy. Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů neomezenou mocí. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti."

Exemplárně zavražděna byla posléze i sama Anna Politkovská. Inu, pro pravdu se lidé zlobí. A když se zlobí mocní, pro něž je život jedince naprosto nedůležitou věcí, pak onen jedinec o tu "nedůležitou věc" přijde. A tak je to i se životem ruských satelitů. Když si některý z nich dovolí více samostatnosti než ruský car strpí, okamžitě dostane přes prsty.

Teď jen zbývá otázka, proč dnešní čeští obhájci ruské imperialistické politiky obhajují Rusko ze stejných pozic jako kolaboranti po invazi v roce 1968: Neuvědomují si snad, že Gruzie je jen jednou zemí z dlouhé fronty, v níž nechtěně postává i Česká republika? A na co je ta fronta? No přeci na poživatinu důvěrně známou pod názvem "ruský nářez". Myslí si snad ve své naivitě, že u Gruzie se ruský imperialismus zastaví? Nedokážou domyslet, že pád Gruzie nás zase o kousek přiblíží ruskému područí? Myslím spíš, že si to uvědomují, ale protože nenávidějí či nesnášejí demokracii jako systém, jsou jim ruské autoritářské způsoby mnohem bližší. Proto by klidně radši svou vlast znovu zaprodali ruským okupnatům, než by byli spojenci demokratických zemí. Prostě... potenciální zrádci.

Pamatujme si je - tuto informaci budeme bezesporu dříve či později potřebovat.

Anna Politkovská byla zavražděna 7. října 2006. Tato vynikající novinářka listu Novaja Gazeta byla přední ruskou nesmlouvavou kritičkou režimu Vladimira Putina. V její pozůstalosti se našla za jejího života nevydaná kniha žurnalistických zápisků Ruské kroniky. Zaujme zde hlavně přesná analýza důvodů, proč demokratické síly v Rusku zcela vyklidily prostor a jediným hráčem v ruské politické aréně se stal stále autokratičtěji vládnoucí Putin. Ruské kroniky jsou popisem cesty současného Ruska k nové diktatuře. U nás je vydalo v roce 2007 nakladatelství JOTA, s. r. o. pod názvem Ruský deník.

Související článek na mém blogu: Američani ano! Radar ano! - Část druhá: Tábor míru

Související články: