Ruští hrdinové

Koho si máme představit pod pojmem "ruský národ"? Agresivní okupanty s bolševickou mentalitou, kteří Rusku už hezky dlouho vládnou, nebo Rusy, kteří proti nim protestují? To je těžká otázka, na kterou často odpovídají emoce, záporné i kladné.

• Motto: Člověk si zvykne na všechno, lotr. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Zločin a trest)

Bratrsky, nebo napůl?                                                                                                                            

Invazi a následnou okupaci Československa v roce 1968 dodnes chápe mnoho Rusů jako bratrskou pomoc. Nejsou schopni si uvědomit, jaká traumata nám tímto ponížením způsobili, nejsou schopni pochopit, proč je za to dodnes mnoho Čechů nesnáší. A k tomu se váže další otázka. Jsou jenom zmanipulovaní letitým vymýváním mozků komunisty a postkomunisty, nebo mají sklon k rozšiřování a udržování impéria bez ohledu na utrpení jiných národů a nevinných lidí tak říkajíc v genech? Na druhou stranu: Odpůrců ruských bolševiků a postbolševiků sice nikdy nebylo tolik, zato vždy byli zřetelně slyšet.

Časopis Respekt položil čtyřem Rusům, z toho dvěma mladým, otázku: Jak vnímáte existenci budoucího amerického radaru v ČR? Je pro Rusko nebezpečný? Ani jeden z nich neodpověděl cosi v tom smyslu, že je to naše věc. Tři z nich pokládají radar za nebezpečný pro Rusko, jeden jej za nebezpečný nepovažuje, ovšem jen proto, že Rusko to má čím mocensky vyvážit. V odpovědích padaly i takovéto formulace:

• 
  "Na prvním místě je třeba říct, že my Rusové nechápeme, proč se bratři Češi, Slované, spojili se Západem proti nám. Vaše i americká vláda tvrdí, že ten radar vzniká kvůli potenciálním hrozbám z Íránu. Ale my přece už máme svůj vlastní obranný systém, který by před takovými hrozbami ochránil i vás, a nabízeli jsme ho." (JEKATĚRINA KONĚVOVÁ, moskevská architektka, restaurátorka.)
• "S Ruskem se nežertuje a takovéto ohrožení naší země nedopustíme. Budou následovat odvetná opatření a jinak to ani nejde, protože za chvíli by NATO stálo před branami Moskvy." (MICHAJIL LVOVIČ FEJKIN, předseda moskevského Svazu veteránů ze 2. světové války.) 
   

Mladá moskevská architektka nevnímá politické procesy v padesátých letech, v nichž viníky i tresty určovali v pozadí sovětští poradci, ani invazi v roce 1968 a následnou dvacetiletou okupaci naší země jako něco, co by mělo jakkoli bránit "nerozbornému přátelství s ruskými bratry na věčné časy".  My však, narozdíl od ní a dalších stejně smýšlejících Rusů, máme na paměti jeden ze slavných výroků Josifa Vissarionoviče:

• Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
  Prezident Beneš: „Ano!“
  Stalin: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
  (Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa.)

A k názoru bývalého partyzána zbývá jen připomenout jiný Stalinův výrok, aby bylo jasné, zda se způsob uvažování těchto lidí od dob bolševické revoluce někam posunul: "Pokud opozice složí zbraně, dobrá. Pokud ne, odzbrojíme ji sami."

Nová železná opona                                                                                                                                  

Putinova KGBácká svita dostala ve volbách výmluvnou většinu hlasů. Ruští jestřábi, kteří ovládají devadesát procent ruských médií, by v tomto směru jistě měli o čem vyprávět. Stavění nové železné opony však evidentně vyhovuje i lidem se studenoválečnickým postižením, jejichž uvažování zamrzlo někde v minulém století za berlínskou zdí.

A také lidem, kteří se zhlížejí v politice pevné ruky, v možnosti vládnout rozhodně a bez překážek, bez ohledu na míru demokratičnosti. To je také možný důvod, proč český prezident Václav Klaus, známý svým centralistickým pohledem na uspořádání státu a snem o vládě se 150 vlastními poslanci za zády, od počátku devadesátých let Rusko tak viditelně protěžuje. 

A také lidem, kteří jsou pro vlastní prospěch schopni všeho, jak nám to předvádí bývalý německý socialistický kancléř Gerhard Schröder. Ten, ještě jako kancléř, dojednal s Ruskem stavbu plynovodu, který vyřazuje ze hry země střední Evropy včetně ČR. A po skončení volebního období usedl do teplého křesla ve vedení společnosti, která onen plynovod má na starosti. Nyní na nás z toho křesla pokřikuje, že za všechno mohou Gruzínci. A to téměř totožnými slovy, kterými nás i sebe obelhává český prezident. Proč by tedy Putina neměli obdivovat "mužici," když tak činí i známé, demokraticky smýšlející osoby?

Osm statečných                                                                                                                                        

Jenže Rusko, to nejsou jen historické či současné figury, masoví vrazi Lenin a Stalin či válečný zločinec Putin, ale také - či dokonce především - normální lidé, pravoslavné náboženství a tradice coby společenský tmel, rozmanité obyčeje a lidová hudba napříč celým multikulturním Ruskem, skvostný balet a vážná hudba... a vůbec umění, včetně cirkusového, vynikající ruský humor. A ruština, tento jedinečný jazyk velikánů slova, jakými krom mnoha jiných byli Dostojevskij, Cvetajeva, Zamjatin či Achmatová.

A ovšem: skuteční ruští hrdinové, kterých bylo a je více než je u nás všeobecně známo. Několik příkladů za všechny: Natalija Gorbaněvská, Larisa Bogorazová, Vadim Delone, Konstantin Babickij, Pavel Litvinov, Viktor Fainberg, Vladimír Dremluga a Taťaňa Bajevová. Mnohým z nás tato jména nic neříkají, přestože v srpnu 1968 (a mnohokrát poté) prolétla všemi světovými médii. Osm statečných Rusů, kteří na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa sovětskou armádou (a některými armádami satelitních států SSSR). Během asi patnácti minut je sice KGB pacifikovala, ale ani tak nezabránila zveřejnění záběrů z demonstrace v západních médiích. Sedm z těchto statečných trávilo následující roky na Sibiři (ve vyhnanství) nebo v psychiatrických léčebnách, kde jim v rámci zneužívání psychiatrie vymývali mozek různými preparáty. Osmou, Bajevovou, přemluvili kolegové při čekání na výslech, aby se vymluvila, že byla na Rudém náměstí shodou okolností - i tak ji však komunisti vyloučili z vysoké školy.

Michail Leman se vracel přes Rudé náměstí domů a spatřil muže v civilu, kteří surově mlátili ženy sedící na dlažbě - a přispěchal jim na pomoc. Dostal tři roky vězení za napadení veřejného činitele. Ti co mlátili, byli KGBáci, sedící ženy pak byly "nebezpečné živly", kterým bylo třeba dát napamětnou.

"Koncem srpna 1968 odevzdala skupina občanů v čele s bývalým generálem Grigorenkem československému velvyslanci dopis vyjadřujícípodporu politickému kursu pražského jara.

Začátkem září vyvěsil student Moskevské státní univerzity V. Karasjov ve škole plakát odsuzující invazi a sbíral petiční podpisy. Skončil v psychiatrické léčebně podobně jako v lednu roku 1969 V. Lukanin, který ve svém bytě nedaleko Moskvy do oken vylepil plakáty proti přítomnosti sovětských vojsk v Československu. Na uzavřeném psychiatrickém oddělení a pod vlivem léků proti psychóze strávil deset let." (Časopis Respekt 34, 2008).

Za všechny současné statečné jmenujme sdružení matek ruských vojáků, hnutí Memorial či, abychom byli konkrétní, novinářku Anna Politkovskou, zavražděnou za to, že se odvážila psát a říkat pravdu, že nesmlouvavě kritizovala Putinův režim.  

Vlk a sebeúcta                                                                                                                                           

Moji přátelé a známí z Ruska, kteří žijí v České republice, se shodnou na jednom: Nemusí při každé možné příležitosti kritizovat ruské mocné a mocichtivé, bylo by ale hříchem nepřipomenout pozitivní příklady. S jedním obzvlášť mně blízkým ruským kamarádem často diskutujeme na téma "ruská a česká mentalita" - a nutno říci, že občas se "role" vymění a já jsem ten, který Rusy před ním brání. Je na něm však zřetelně znát, že si svého národa váží a právě proto jej může leckdy i náruživě kritizovat. Že jsem na tom v tomto ohledu stejně, netřeba ani zdůrazňovat.

Snad bychom to, na závěr, mohli shrnout takto:

• Pro ruské státníky a politiky platí ruské přísloví: Když se přátelíš s vlkem, měj sekyru po ruce.
• A pro normální lidi - abychom Dostojevským uzavřeli kruh - by mohlo platit zase toto: Chceš-li být ctěn ostatními, cti napřed sám sebe. (Uražení a ponížení.)

Foto Anny Politkovské: Literární noviny
Foto Valdimíra Putina: Sajins´s weblog

Foto Stalina: Wikimedia Commons