- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Tak volalo mé srdce, příliš živé.
A nevědělo, že je ještě nechce
bohatsví hlíny, náruč Boha jeho,
že nic je nechce mimo jeho svět,
než píseň; elegie.
(Jiří Orten, Elegie.)
Pár dnů před smrtí si Orten zapsal: "Včera vyšel v Árijském boji sprostý útok na Karla Jílka, s velmi podrobnými pitomými údaji o celé naší rodině. Tento lid, na krajích nahnilý, netečný, plný uspaného záští, které procitá! Bylo by to (pokud jde o mne) lhostejné, ale bůhví proč, jsou tím postiženi také někteří kamarádi, a povšimne-li si toho článku vrchnost... počkejme ještě."
Psal se 24. srpen 1941. Nacistická okupace již byla hotova "vystavit židům účet". A Árijský boj, plný zrádců a kolaborantů s nacisty, vystřelil na Ortena a jeho rodinu smrtelnou střelu. Orten byl velký český básník své doby. Byl prvním mágem po Máchovi, byl vizionářem. Orten byl Žid. Cítil, co jej čeká. Pár dnů po článku v Árijském boji, v den svých dvaadvacátých narozenin, skončil Orten pod koly německého vozidla, o dva dny později zemřel. Nevíme, zda se zabil sám či šlo o osudovou náhodu, jejíž trpká ironie nezná mezí.
28. srpna 1941 si Orten zapsal:
Večer před nehodou (či v ten den ráno) si zapsal svou vůbec poslední báseň:
Nevíme, co Ortenovo srdce zvolilo, víme, že trpělo. A stalo se proto mluvčím bolesti.
Nevíme ani, co si zvolila srdce "árijců", kteří Ortena, ba dokonce i jeho kamarády, činili odpovědným za jeho původ.
Navštívil jsem ovšem jejich RÁJ, protože dnes jsou tito smrtonoši opět mezi námi a jejich árijský boj znovu nabývá na síle:
Labyrint srdce
T u t o b á s e ň v ě n u j i J i ř í m u O r t e n o v i
A co na to Orten?
A světla nebylo. To světlo, Pane, zhaslo.
A slunce spálil mráz, všemocný vypínač.
A zábli všichni tví a jejich těly třáslo
nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč.
Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená
smála se nad nimi a mstila loupežné,
mstila je radostí a dávala jim jména
ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne.
Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet své metly.
jsem matka světelných a věřím v světlo své
a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý
sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove!
Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera,
zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les,
mé víno ohnivé jsi nalil do jezera
s lesklými anděly, již chtěli do nebes
a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó, Pane,
aby tě spatřili, marný byl jejich let,
byli to andělé, byli to nebešťané
a já jsem země Tma a musím krvácet.
A tiše krvácím a pláči , hříšně pláči
a rouhám se, ach, vím a hlava bolí mne,
tvé milosrdenství doznívá v karabáči.
Když přicházela noc, jím přikrývali mne.
(Jeremiášův pláč, výňatek.)
Podrobnosti k Ortenově životě a díle najdete ve výborném článku Věry Tydlitátové:
Kde končí svět. Kde začíná se. Za Jiřím Ortenem
Ortenovy zápisky a první dvě jeho uvedené básně jsou z Červené knihy, kterou v roce 1994 vydal Český spisovatel Praha.
Obrázek: Karel Demel
Další články autora |