V "Kunderově kauze" je třeba něčeho víc než překřikování dvou stran o (ne)udávání a rozdělení společnosti na dva tábory, pro a proti, na základě (ne)sympatií. Sledovat bychom měli i průběh věci, třeba selhání ČTK i Kundery samého.
Hlavním problémem kauzy Kunderova údajného udavačství je, že v celé věci jsou nevyjasněné okolnosti či, jinak řečeno, nedostatek průkazných informací. Na některé z nich se mohla Kundery optat ČTK, která s ním jako jediná hovořila, kdyby k tomu měla dost novinářské erudice. (Kundera odmítá komunikovat s českými novináři, v tomto případě učinil výjimku a poskytl ČTK telefonický rozhovor.)
Průběh "udavačské kauzy"
Celý případ se odehrál na počátku padesátých let. Podle časopisu Respekt emigroval Miroslav Dvořáček do Německa, kde ho naverboval coby špióna generál František Moravec, válečný hrdina a legendární zakladatel a velitel tajné služby v meziválečném Československu. Jako agent-kurýr pak Dvořáček z Německa odjel dvakrát do komunistického Československa. Podruhé potkal svou dřívější přítelkyni Ivu Militkou. Ta jej pozvala k sobě na pokoj ve studentské koleji, kde měl Dvořáček i přespat - a kde jej při jeho příchodu zatkla komunistická bezpečnost. Militká tvrdí, že celou věc sdělila pouze svému budoucímu muži Miroslavovi Dlaskovi - ten zase (až v devadesátých letech) Militké přiznal, že o tom řekl Milanovi Kunderovi. Dvořáček si kvůli tomu, že jej někdo udal, odseděl čtrnáct let v komunistických koncentrácích. Kundera jednoznačně popřel, že by Dvořáčka udal.
Míra věrohodnosti Kunderovy obhajoby
Na dotaz ČTK ohledně Dvořáčka a Militké Kundera odpovídá:
"...jak můžu někoho udávat, koho neznám. A já tu paní Militkou také neznám." ČTK už ovšem nenapadlo Kundery se optat, jestli zná (znal) Miroslava Dlaska (pozdějšího manžela Militké). Následovat by pak samozřejmě měla otázka: Řekl vám Miroslav Dlask o Dvořáčkově přítomnosti v pokoji Militké? Jde o novinářské selhání ČTK. Kundera sám se o této věci ovšem také příliš nerozpovídal. Kromě květnatých vět nesdělil žádný praktický argument, který by něco vyvracel či alespoň zpochybnil.
Rozpor s Kunderovým tvrzením je i přímo v dokumentu, který sepsal vyšetřovatel komunistické policie - Sboru národní bezpečnosti (SNB). Je v něm totiž vedle Kunderova jména a příjmení uvedeno i datum a místo narození a adresa jeho momentálního bydliště.
Z toho plyne, že na policii musel přijít buď přímo Kundera se svým občanským průkazem, nebo někdo, kdo se za něj vydával. Ten někdo mohl být nejspíš jen Miroslav Dlask, protože nikdo další o přítomnosti Dvořáčka u Militké nevěděl. Dlask mohl na Dvořáčka žárlit. I to je však velmi nepravděpodobné. Kdo by se v té době vydával za někoho jiného a snažil se tak policisty (tedy řežim) obelhat, riskoval by minimálně vyhazov ze školy, spíše však kriminál. A kde by Dlask vzal Kunderovu občanku, aniž by ten o tom věděl? (Občanský průkaz policie vždy během komunistického režimu vyžadovala při všech možných i nemožných příležitostech - a to bez výjimky.) Ani s objasňováním této nejasnosti ČTK Kunderu nikterak neobtěžovala.
A konečně ani Kunderova reakce (tolik podobná Nohavicovým výmluvám a vykrucování), že na něj někdo spáchal atentát k začátku knižního veletrhu ve Frankfurtu, nedodává jeho obhajobě příliš na věrohodnosti.
Míra věrohodnosti tvrzení, že Kundera udával
Nenašel se žádný dokument, který podepsal přímo Milan Kundera. To sice samo o sobě nic nedokazuje ani nevyvrací, ale jde přece jen o jiný případ, než jsou například vlastoručně podepsané závazky spolupráce se Státní bezpečností. V těch případech totiž lze mnohé vysledovat v dalších svazcích, kdežto zde "prokazuje" celou věc jediný dokument. A na jeho věrohodnost se nedá spoléhat stoprocentně, protože existuje - velmi vzdáleně, ale existuje - teoretická možnost, že je padělaný nebo dodaný do archivu později. Ústav pro studium totalitních režimů by měl proto nechat udělat analýzu stáří dokumentu a textovou srovnávací analýzu. (Pro padělání či dodání falešného dokumentu do archivu zpětně nám ovšem chybí znalost motivace možného padělatele - ta se pohybuje již v říši čirých spekulací.)
Musíme se ovšem ptát, jaký by měl Milan Kundera k udání motiv. A zde argumentace dost pokulhává. Kundera byl sice nadšený komunista, ale nepatřil k těm stalinistům, kteří se zhlédli v masových akcích, patřil dokonce - v rámci možností - ke kritikům režimu, ze socialistických pozic. Takže možný motiv, že někoho udal z iedových důvodů je dost nepravděpodobný. Čistě spekulativní je i další možnost, a sice, že udal Dvořáčka, aby se v očích komunistické strany vykoupil z nějakého hříchu, například právě z nějaké na tu dobu přehnané kritiky, a mohl tak dále studovat. Respekt jeden takový příklad popisuje: Státní bezpečnost četla dopisy, v nichž Kundera i jeho přítel Jaroslav Dewetter kritizovali vysoce postaveného funkcionáře. Oba se dostali před disciplinární řízení, společně s Janem Trefulkou, který se Dewettera zastal. Zatímco Trefulku s Dewetterem vyloučili ze strany i z univerzity (jeden dostal povolávací rozkaz, druhý se živil jako traktorista), Kunderu vyloučili jen ze strany a na univerzitě (FAMU) mohl zůstat a v 50. a 60. letech zde udělal slušnou akademickou kariéru. Přímou souvislost ovšem Respekt nevystopoval (a asi ani vystopovat nemohl).
"Vycházejme nyní z předpokladu, že opravdu na policii šel. Zatím nelze říci, zda měl student strach z problémů, které by mu mohlo způsobit, kdyby policii Dvořáčkovu přítomnost na koleji neoznámil, a neuvědomoval si důsledky svého činu. Anebo zda se na policii obrátil v přesvědčení, že Dvořáček je provokatér," říká k tomu historik Vojtěch Ripka s tím, že Kundera byl v roce 1950 předákem kolejí, za které odpovídal. Ovšem formulce "vycházejme nyní z předpokladu," žádnou jistotu sama neskýtá, předjímá, že příště lze vycházet z předpokladu jiného, třeba i opačného, pokud se třeba najdou dokumenty další, které věc objasní více. V rádiu Impuls Ripka připustil, že důkazy proti spisovateli nejsou absolutní: "Jsou dvě indicie, ale stoprocentní jistotu samozřejmě nemáme."
Kdo je věrohodnější?
Kromě hlavních tvrzení pro a proti, totiž "udával" a "neudával", je v případu ještě jeden protimluv. A sice Kundera v rozhovoru pro ČTK tvrdí, že se na něj novináři před zveřejněním kauzy neobrátili, kdežto Respekt říká opak: autor článku poslal Kunderovi fax na jeho domácí číslo. Nuže, k posouzení věci a zároveň ke zjištění, která strana je ve svých tvrzeních věrohodnější, stačí jediné: Respekt by měl zvěřejnit důkaz, že Kunderovi byl dotaz zaslán. Buď potvrzení o odeslání faxu, nebo výpis telefonních hovorů apod.
Historie, nebo fantastická variace?
Milan Kundera píše v eseji Divadlo paměti:
V Naší zemi (1975) od Carlose Fuentese najdeme postavu šíleného učence vlastnícího "divadlo paměti", podivnou laboratoř, která mu umožňuje promítat na plátno nejen všechny události, které se staly, ale také ty, které se stát mohly; existuje podle něj vedle "vědecké paměti" také "paměť básníka", která, přičítajíc k reálné historii i všechny události možné, obsahuje "totální poznání totální minulosti". Jakoby pod vlivem inspirace vlastním šíleným učencem uvádí Fuentes na scénu krále a královny, historické postavy Španělska 16. století, ale jejich dobrodružství se tomu, co se doopravdy stalo, nijak nepodobají; to, co Fuentes promítá na plátno svého vlastního "divadla paměti" není španělská historie, ale fantastická variace na její téma.
Jde o událost, která se stala před téměř šedesáti lety. Nevíme, jestli "paměť básníkova" nepotlačila "paměť vědeckou", a nevíme přesně ani to, jestli náhodou nejde o totální poznání totální (a totalitní) minulosti - a z které strany jde více o historii, než o její fantastické variace. Podle dostupných informací se zatím jako pravděpodobnější jeví, že Kundera Dvořáčka udal. K větší jistotě ovšem potřebujeme víc informací. Odpověď nečekejme od Fuentese - na řadě je Kundera, ale i novináři.
