Žvanivost jako projev primitivismu: Janové Křtitelé a libido

Díl první: O devalvaci slov aneb Kunderovy věty, zcela vytržené z kontextu. Bída naší politiky v 90. letech a její dopad na politiku současnou. Vzrůstající primitivismus naší doby sebou krom jiného nese i poznání, že slovo již nemá tu váhu, co mívalo.

Janové Křtitelé                                       

"Vypočítal jsem, že každou vteřinu jsou na světě pokřtěny dvě až tři nové vymyšlené postavy," píše hnedle zkraje Ztracených dopisů Milan Kundera. (Velká trojka, str. 85, Galaxie, 1991.) Ta věta se mi líbí. Tolik, že jsem se rozhodně rozhodl ji zneužít. Myslím tu větu, nikoli Kunderovu vysněnou číšnici Taminu, ta patří skutečně jen jemu, tu nechci, mám svoji vypočítanou múzu. Ta spisovatelova myšlenka jakoby předznamenávala mediální třeštění a vůbec naši podivnou dobu. Právě tak onu dobu ctí i způsob, jakým ji uchopuji, svírám a ždímu. Nad "úpadkem doby" či její dekadentností ronila slzy nejedna citlivá duše napříč dějinami. V tom ovšem nevidím důvod, proč se obdobnému vyhýbat dnes. Žijeme bezpochyby na přelomu epoch, není zřetelné, kam a jak se svět posouvá. To je k nářku ta nejkrásnější příležitost. Když to dopadne špatně, může autor hořce jásat: "Vidíte, já to říkal!" Pokud dobře, může pyšně vykládat vnoučatům, že svými mravenčími (rozuměj sloními) silami k pohádkovému konci napomohl. Jestliže nijak, lze, s těmito dobrými úmysly, lkát dále.

Ponejprv: Libido, Národní fronta a tunelování                                        

Kunderu, jak píše ve Ztracených dopisech ve větách bezprostředně následujících, uvádí do rozpaků, když se má zařadit v rámci křtění vymyšlených nových postav do toho nedohledného zástupu Janů Křtitelů. "Ale co mám dělat, nějak jim přece říkat musím. Aby bylo tentokrát zřejmo, že má hrdinka patří mně a nikomu jinému (lpím na ní víc než na komkoli jiném), dávám jí jméno, které žádná žena nikdy nenosila: Tamina. Představuji si, že je krásná, vysoká. Má asi třicet let a pochází z Prahy... je zaměstnána jako servírka..."

No, ať už je to jakkoli, mnozí jiní "Janové Křtitelé" se zařazují do křtění vymyšlených (nejen) postav, zcela bez rozpaků; nazývají to různě, dle domnělého předurčení: informováním, uměleckým záměrem, zpravodajstvím, svobodou vyjádření, názorem, ideovým zaměřením, jistotou vědění, fabulací, mystifikací, realitou; tyto a další významy přitom libovolně kříží a slučují... Nelpí zároveň na tom, že výmysl je jen a pouze jejich vlastnictvím, právě opačně jej cpou druhým co pohled jediný a nezpochybnitelný. Včetně té originality, že každý přeci může mít svoji pravdu. V tom lpění na vlastním výmyslu tkví velikost spisovatelství Milana Kundery, v opaku spočívá malost jiných. Ti k tomu, ještě jednou navrch, nenabízejí krásu, vždyť co může být krásnějšího než vysoká třicetiletá číšnice, ale plytkost vlastní nekritičnosti, trčící libido, coby nástroj prosazování sebe sama ve zmateném mužském světě.
Nabízejí oproti tomu kouzlo špatně pochopené, leč o to pevněji sevřené relativity. Kdyby Albert Einstein tušil, jakým způsobem a s jakou vehemencí novodobí "Janové Křtitelé" překroutí, použijí a zneužijí název jeho nejznámější teorie, asi by místo bádání radši více hrál na nějaký vhodný hudební nástroj a zakřivení vesmíru by svým mistrovstvím transponoval do Paganiniovských dvaatřicetinek.

Ad Ponejprv                                       

Charakterizuje snad naši dobu i nás samé něco lépe než přemíra slov, které nemají s podstatou věci společného takřka nic? (Jak ostatně zřetelně prokazuje i tato dlouhatánská úvaha.) Slovo už nemá tu hmotnost co dříve, proto na váhu musíme průběžně přihazovat nějaké to deko navíc. Vzpomeňme zprvu pietně hrdinných počátků naší ekonomické reformy. Mediální ohňostroje oslavných ód té doby, ohromující svou pompou zahraniční i tuzemské příjemce slov, vět a zvuků, vyzvedly naši drahou vlast na stupínek katedry středoevropské demokracie. Kolik jen slov padlo za oběť ve snaze prokázat alespoň verbálně, že právě my jsme tím satelitem, jenž svou neopakovatelností vynese postkomunistické bratry na oběžnou dráhu kolem moudrých hlav českých otců zakladatelů. Mezi vší tou záplavou se však slovo právo, podivně pokroucené, krčilo až na konci slovníku, za heslem zákon. Zemí, v níž chyběly prostředky k transformaci potřebné, obíhala pyšně mediální kometa s přízviskem Česká cesta, na jímž ocase třpytil se slogan: "Rodinné stříbro cizákům prodávat nebudeme". Autoři této naší ekonomické třetí cesty zřejmě doufali v zázrak, žádný z nich však nevystoupal na Sínai, ani na procházku Getsemany se nevydal, aby si na něj předplatil nárok. Jediné stříbro, které zůstalo v národní pokladnici - mladoboleslavskou Škodovku - vyleštili právě ti cizáci, ostatní se prodávalo v bazaru za babku nebo se rovnou vyhazovalo do kontejneru na směsný odpad falešné národní hrdosti. Jedním z mála pozitivních výsledků české cesty ekonomické reformy se stal příspěvek mateřštině, nový smysl starého slova tunelování. 
Naši zdatní psavci, intelektuálové, publicisté, novináři, komentátoři i tradiční nohsledi mocných, společně s politiky na počátku 90. let založili sice pomyslnou, přesto pěkně postaru výkonnou Národní frontu a v čele davu budovatelů kapitalismu nesli transparent s heslem: V zájmu státotvornosti lžeme si po libosti. Od té doby víme, že výraz státotvornost je v našem prostředí synonymem podlézavosti, nesoudnosti a až nestoudné nekritičnosti. Součástí tohoto absurdního teátru byl po určitou dobu i Václav Havel, který se coby prezident snažil být státotvorný. Když se konečně zdravě naštval a hodil tento novodobý český způsob státotvornosti za hlavu, formuloval svůj slavný rudolfínský projev, jehož základem se oprávněně stalo slovní spojení "mafiánský kapitalismus", který zde přetrvává dodnes. Po dlouhodobém hlazení politiků po hlavičce jsme tak od Havla konečně slyšeli teplé, lidské, najmě však pravdivé slovo.

Jaká to inflační spirála slov se svého času vzedmula ve snaze vytlačit nepřítele s pracovním názvem Mýtus-Havel za hradby; kolik jen vět padlo při současném tyčení mýtů nových. Václav Havel, dle hradních deratizátorů, neměl být tatíčkem masarykovského typu a mravní autoritou za každou cenu. Pak ovšem - můžeme namítnout - byl i v pozici prezidentské člověkem z masa a kostí, vedle správných věcí dělal chyby jako každý a bylo třeba přistupovat k němu stejně kriticky i souhlasně jako k jiným veřejně činným osobám. V tlustospisu nadepsaném Inkvizice proti mýtům, kolonce Hrad, heslu Václav Havel se však pero netrhlo. I kamera komerční televize zvesela trčela oko na nemocného prezidenta v pyžamu, aby snahu o co nejstrmější pád mýtu podpořila vizuálně. Výrobou Havlů-zlotřilců inkvizitoři  káceli mýty, které si sami vymysleli, aby mohli tyčit mýtus nový: byli jsme to my, kdož vyrval škůdce i s kořeny z mysli národa, lidu, tříd - dle ideového zaměření příslušného deratizátora.

Major Zeman v sametovém županu                                        

Vzpomínejme dál: Kolik jen písmen utratili naši psavci v diskusi o seriálovém majoru Zemanovi, zatímco po svobodě běhali (a běhají) komunističtí zlosynové netelevizní. Na prozkoumání jejich viny byl zřízen Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Avšak jeho činnost tlumily četné nálety zastánců tlusté čáry za minulostí mezi politiky a psavci. Ty většinou jen kopírovaly výšplechty předlistopadových staromilců usazených na státních zastupitelstvích a soudech. Z vyrovnávání se s minulostí se dávno stala fraška, jež zcela popřela ideu nenásilí listopadového převratu: Sametoví jsme přece byli také proto, že jsme věřili v potrestání viníků v rámci právního státu.

V září 2002 soud rozhodl, že bývalí komunističtí funkcionáři Jakeš a Lenárt nemají s vlastizradou nic společného. Vlastizrada se měla týkat sestavení takzvané revoluční vlády v roce 1968 na přání sovětských okupantů, kteří (s armádami dalších, vazalských zemí) přepadli v srpnu 1968 Československo. ÚDV udělal během vládnutí ODS a spol. postupem času jistě i spoustu chyb, ve skutečnosti ale neměl nikdy šanci docílit potrestání více viníků, než pár předem vybraných obětních beránků. Česká justice byla a nadále i je stále pásmem silného zamoření komunistickou minulostí. A to jak personálně, tak i způsobem uvažování některých výtečníků z řad státních zástupců a soudců. Dokud si soudci a státní zástupci mezi sebou neudělají pořádek, bude tato fraška pokračovat s neztenčenou intenzitou. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se třeba představitelé Soudcovské unie k takové vnitřní kritické katarzi chystali.

Stejný přístup ovšem mají i zákonodárci vyrábějící právní normy, které umožňují kličkování mezi paragrafy. První obvinění z vlastizrady padla sedm let před zmiňovaným rozsudkem. Dvakrát bylo stíhání zastaveno. Než došlo na další proces, z původních jedenácti podezřelých zbyli Jakeš, Lenárt a na Slovensku žijící Biľak. ČSSD pak, po svém nástupu k moci, činnost ÚDV zcela paralyzovala. Ministr vnitra Václav Grulich začal faktickou likvidaci tohoto úřadu tím, že zakázal zaměstnancům ÚDV vstup do archivů ministerstva vnitra (sic!). Logicky následoval odchod řady dokumentaristů i vyšetřovatelů, kterým šlo skutečně o věc - mnozí z nich byli bývalí političtí vězni.

Kdo se tu doopravdy baví                                       

Českým způsobem vyrovnávání se s komunistickou minulostí se dobře pobavili a baví stále především sami stíhaní komunisté, třeba soudruh Grebeníček, který se díky nebetyčné aroganci soudkyně vůči právu mohl roky vyhýbat soudu, aby pak žádal zrušení procesu, protože se táhne neúměrně dlouho.
Vzpomínkou na zavražděné a zmrzačené oběti padesátých let i sovětské okupace se ovšem mnohem méně baví pamětníci, především političtí vězni komunistického režimu. Těm se sice po letech tahanic dostalo od státu pár korun za léta strávená v komunistických kriminálech, na satisfakci v podobě pojmenování viníků však mohou zapomenout. Politici, soudci i státní zástupci svým přístupem k věci už dávno naši společnou minulost vytunelovali. A nově zřízený Ústav pro studium totalitních režimů na tom sotva co může změnit, to prostě není v jeho silách, kromě popsání historických souvislostí, ovšem.

Oposmlouva                                       

A ještě něco z politiky: Kolika jen výrazy byla charakterizována opoziční, koaliční, ústavní, takzvaně opoziční, stabilizační, údajně opoziční, destabilizující, protiústavní a kdo ví jaká ještě smlouva mezi dvěma hlavními pilíři naší milé demokratury. Kolik hutných záští, zadostiučinění i pocitů křivd tančilo sv. Víta kol skutečných i domnělých příčin a následků tohoto tunelování demokracie, než politikové "vyjádřili připravenost ujmout se odpovědnosti (alternativa: moci) v zájmu země (alternativa: křesel a prebend z nich plynoucích)" - v zemi, kde dnes mělo být včera nemohou alternativy uškodit.

Byla to právě opoziční smlouva, která k nám vnesla praktiky dosud nevídané. Z politiky se stalo místo vhodné k přerozdělování teplých místeček mezi straníky a spřízněné duše ODS a ČSSD, do vládní politiky vstoupili gangsteři typu Srby a intrikářští mravní nihilisti typu Šloufa (oboje samozřejmě vedle stávajících gangsterů a nihilistů z ODS), kteří důkladně a na velmi dlouho zničili jakoukoli naději na to, že se u nás usadí politická kultura. Od té doby se prakticky nezměnilo nic, jen ono gangsterství je děláno trošičku méně očividně než tehdy. A tomu se u nás říká zlepšení situace. Dlouho to vypadalo, že by se tento stav dal nazvat "normalizace" (podle té komunistické mezi roky 1969 až 1989, kdy slova s pozměněným významem také sloužila zastírání skutečného stavu a dění), ale časem se z toho vyklubal velmi špatný gangsterský film. Naše dnešní parodie na demokracii už není pouhým absurdistánem, vyznačuje se naprostou bezostyšností při nacpávání vlastního břucha politiky napříč parlamentními politickými stranami. To hlasité, bouřlivé, neomalené a bezstarostné krkání politiků nám dává dostatečně najevo, co si o nás, voličích, myslí a na co nás ve skutečnosti potřebují. A my, voliči? Půjdeme a znovu je v příštích volbách zvolíme, znovu pokřtíme jejich pokroucené vymyšlenosti, kterými odvádějí pozornost od vlastní nenasytnosti.


Poučení:
Chceš-li se státi lvem, nestačí naučit se řvát.

Poučení z vývoje:
Kráčíš-li v čele davu, sleduj bedlivě, jakou rychlost vyvíjí.

Poučení z krizového vývoje:
Nepřej kanibalům před jídlem „dobrou chuť“, chceš-li si zachovat tu svoji.

 


 

 

Druhý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Hodnoty a ego

Třetí díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Génius a podvlíkačky

Čtvrtý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Povrchnost médií

Pátý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Samozřejmost násilí



 

Autor: František Kostlán | středa 3.12.2008 8:00 | karma článku: 14,83 | přečteno: 1637x
  • Další články autora

František Kostlán

Lehce zrůdný Václav Havel

19.5.2009 v 13:50 | Karma: 43,72

František Kostlán

Silvestrovské zpravodajství

31.12.2008 v 9:00 | Karma: 16,01

František Kostlán

Krásné svátky

23.12.2008 v 8:30 | Karma: 13,18
  • Počet článků 96
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 3819x
Nezávislý publicista, hudebník, spisovatel, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami a životem dětí v dětských domovech.

===============================================
PRO NABÍDKU ČLÁNKŮ V BLOGU KLIKNĚTE, PROSÍM, NA MOU FOTOGRAFII, VISÍCÍ NAD TÍMTO SDĚLENÍM NAHOŘE.
===============================================

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám