Díl druhý: Kunderova slova jsem drze, úmyslně a naprosto vytrhl z kontextu, překroutil a předložil co objektivní skutečnost. Nechtěl jsem tomu, bránil jsem se vlastní zákeřnosti, leč musel jsem. Tlak doby je nesmírný a já, Jan Křtitel v pořadí, mu podlehl.
Druze: hodnoty a ego
Doufám tím také, že na mne padne odlesk záře spisovatelova génie, jenž ze vzdálené Galie kyne nám svojským způsobem. Nějak přeci - pochopte mne - musím posílit vlastní sebevědomí, pošramocené žitím v panelákové hrůze, z důvodu, že jsem chudý. Berte to opět, prosím, tak, že můj komplex vícecennosti takto zdárně bobtná. A to je přeci skvělé!
I tu čárku ve větách před a za slovem „prosím“ dokonce píši stále, v mylném domnění že jde o sloveso. Jak tvrdí někteří jazykozpytci, již dávno to není sloveso, ale jen jakási "částice", což nevím, co je. Jsem tedy takřka bezdomovcem i ve vlastní mateřštině, kterou novými pravidly pravopisu v 90. letech utvořili vocaďzdejší Janové Křtitelé, kovaný vodborníci jazyku českýho ze stejnomenýho ústavu český Akademie věd - abych použil jejich tvárnost a přizpůsobivost ulici (jejich systematické vyvyšování té nejhorší hovorové češtiny na piedestal. Tito tehdejší "odborníci" ve své nabubřelosti a v přesvědčení o vlastní neomylnosti vydali v těch zlatokopeckých dobách cosi hrůzného pod oním mýtickým názvem Pravidla pravopisu ČJ, bez jakékoli předběžné diskuse s lidmi, kteří se slovem pracují a snaží se tak obtisknout vnitřní puzení. Svou nezměrnou arogancí tak přispěli k devalvaci slova jako málokdo jiný.
Ale vraťme se k velikánům. Krása, číšnice i pravda jsou hodnoty trvalé. Zatímco však servírky patří Kunderům, pravdu a krásu bez rozpaků vydávají za soukromý majetek sebejistí majitelé nabobtnalého ega. Umožňuje jim to tato přesmyčka: e = mc2 , za předpokladu, že e označuje pravdu, m krásu a c ego2. Každý má svou pravdu, což je krásné. Kdyby totiž každý nemohl mít svoji pravdu, musel by každý alespoň občas přiznat, že pravdu nemá, což by pochopitelně bylo krásné o mnoho méně. A tak se vedle sebe tyčí volně se měnící počet falusů nezcizitelných pravd co symbol primitivní žvanivosti. Nikdo se nesnaží naslouchat druhému, pátrat po styčných bodech s ním a hledat tak pravdu skutečnou.
Ad Druze
Začněme jím, zaslouží si to. Václav Klaus se coby český prezident bezprostředně po svém prvním zvolení dopustil stejné chyby jako dřív. Vehementně se snažil zfalšovat nedalekou minulost, na níž měl rozhodující podíl, a obrátit pozornost veřejnosti směrem k budoucnosti: "Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti a zejména posledního desetiletí," řekl Klaus ve svém prvním prezidentském projevu k občanům. A po výčtu rozdílných názorů dodal: "Dívejme se do budoucnosti s důvěrou a optimismem. A s úsměvem."
Klausova chyba spočívá v přesvědčení, že minulost lze vymazat narýsováním tlusté čáry - po ničem jiném totiž ve svém projevu nevolal. Je to odhodlání nejen naivní, ale i nebezpečné. A to proto, že není přítomnosti a budoucnosti bez minulosti. Minulost se nám dnes a denně připomíná a připomínat bude, ať už bude oficiální čára za ní sebe tlustší.
Dělník, který přišel o práci, protože nějaká karikatura podnikatele rozkradla po privatizaci fabriku, v níž pracoval, se asi po Klausově projevu nedíval do budoucna s úsměvem. Drobný akcionář, který přišel o svůj vklad, protože zde chyběl jinde obvyklý zákon na jeho ochranu, a různí hochštapleři jej tak mohli o jeho akcie beztrestně připravit, se nejspíš nestal optimistou. Podnikatel, který zkrachoval kvůli druhotné platební neschopnosti, protože privatizace probíhala finančně podvyživenou českou cestou, se patrně neproměnil v důvěřivce. A málokdo z nich asi zapomněl na fakt, že tyto potíže jim způsobila politika Klausových vlád. Dobrou náladu v té době jistě neměli ani občané, kteří spláceli (dodnes splácejí a ještě jejich vnuci splácet budou) z vlastních kapes transformační náklady, což je eufemismus pro rozkradení stovek miliard korun, které umožnil (nejen) Klausův způsob ekonomické reformy.
Namísto diskuse se Klaus snažil potlačit odlišné názory voláním po klidu na práci, který je prý možný jen tehdy, když všichni budou ctít novou dopravní značku zákaz ohlížení. To, co česká společnost potřebuje, však není pohled marxisticko-klausovsky upřený k zářným zítřkům. Traumat ji může zbavit jen snaha o dobrání se pravdy a z toho vyplívající sebereflexe a přiznání vlastní odpovědnosti ze strany politiků. Tedy pravý opak toho, co by si český prezident tolik přál.
Miloš Zeman. Zde mohl bych skončit - netřeba dál rozebírat žumpu, kterou člověk s tímto jménem a příjmením udělal z politiky. Nechutnost konání, vyjadřování a uvažování tohoto ješitného superega na druhou zcela dorazila již tak dlouhodobě skomírající politickou kulturu. Každý, kdo se byť jen vzdáleně zajímá o politiku, ví, co vše by pod tímto heslem mohlo následovat. A většina si pamatuje, že díky Zemanovi a jeho poskokům prorostly mafiánské praktiky přímo do politiky a že se za jeho vlády podstatně rozrostly klientelismus a korupce.
Tak snad jen drobný příklad pro připomenutí. Tento monument české obce vědecké, jakož i politické - v očích Miloše Zemana samého - proslul svými bonmoty i za hranicemi. Na otázku "Jak se vychovává nástupce?" odpověděl Zeman takto: "Já vás velmi překvapím. Vychovává se tím, že zjistíte, kdo má nejmenší deficit inteligence, charakteru a pracovitosti. A kdo je schopen vám argumentovaně odporovat. Vladimír Špidla byl jediný, kdo toho byl schopen. To není masochismus. Kdybych si vybral přikyvovače, tak bych dopadl stejně jako Stalin, který si za svého nástupce vybral Malenkova." (Lidové noviny, 15. června 2002.) Zemanovi nedošlo, že svou odpovědí Špidlu vlastně urazil a zadělal tak sám sobě na budoucí vyzmizíkovaní z politické scény (Špidla měl podle něj sice nejmenší, ale přesto deficit inteligence.) Byla to právě Špidlovská část ČSSD, díky níž nebyl Zeman zvolen prezidentem.
U Zemana holt je ta inteligence na prvním místě. Jak plyne z různých kauz, afér a aférek, více mu vadí poctivec, který podle něj není inteligentní, než chytrý lotr, šíbr, hochštapler, neřkuli mafián. Příkladem budiž opět Vladimír Špidla, na něhož Zeman po svém odchodu z politiky začal útočit a nakonec sdělil veřejnosti, že se v něm krutě zklamal. Ukázalo se, že Špidla se v Zemanově mafiánském kapitalismu přelakovaném na růžovo přetvařoval a ve skutečnosti mu víc vadí ti mazaní lotři než poctivci. Špidlovy socialistické výmysly asi nemohly lahodit sluchu liberála, jednu zásluhu mu ale upřít nelze: prokázal, že Zeman nastavil konflikt mezi inteligencí a slušností uměle - krom snahy o zlepšení politické kultury i svým zřetelným antikomunismem.
Poučení:
I narcis vyrůstá z cibulky.
Poučení z vývoje:
Je lepší přijít poslední, než být umačkán davem.
Poučení z krizového vývoje:
Je lepší přijít první, než být umačkán davem.
