Prezidentské zápisky ve zkratce. Důstojnost prezidentské volby nenarušují nejvíc zákonodárci, jak by se při pohledu na trapnosti některých z nich mohlo zdát. Pro stav naší demokracie a politické kultury je horší vnější tlak na naše rozhodování a zákulisní čachry intrikánů. Existuje ovšem i tlak Evropské unie, aby ČR souhlasila s větší integrací, včetně sjednocení společné zahraniční politiky, což mělo dopad i na výběr prezidentského kandidáta.
1. Zasahování do vnitřních záležitostí ČR
Odpůrci amerického radaru v ČR se neustále ohánějí nesmyslnými hesly. Slýcháme od nich věty o zasahování Spojených států do české politiky. Česká vláda přitom v tomto ohledu postupuje poměrně dobře (až na dosavadní souhlas s umístěním ruských vojáků - pozorovatelů na našem území - to tedy ne, milá vládo), je vidět, že postupuje samostatně a od nikoho si do věci mluvit nedá. Je ovšem k vládě USA vstřícná, jak to mezi spojenci má být.
Od zmíněných demagogů se už ovšem nedoslechneme o tom, že na východě existuje kdosi, kdo nám do našich vnitřních záležitostí hovoří doopravdy (nebo se o to alespoň snaží). Podle idnes.cz ruský prezident Vladimír Putin opět pohrozil namířením raket na Českou republiku a Polsko. Moskva ke kroku přistoupí, pokud USA do zemí umístí části svého protiraketového štítu. "Pokud naši odborníci dospějí k závěru, že systém ohrožuje ruskou bezpečnost, budeme nuceni adekvátně reagovat," prohlásil Putin na výroční tiskové konferenci.
Putin vyhrožuje (pokolikáté už - i se svými generály?) a tím se nám snaží diktovat, co si na svém území smíme dovolit a co nikoli. To je naprosto nepřijatelné. Znovu se ukazuje, že Rusko je pro nás opět nebezpečím č. 1 a že o to více budeme potřebovat spojenectví se Spojenými státy.
Ve vztahu k prezidentským kandidátům:
Je dost dlouho známo, že Václav Klaus je příliš proruský a prosrbský – a o to méně proamerický.
Jan Švejnar je zřetelně pro spojenectví se Spojenými státy, ve vztahu k Rusku zatím vyslovil pár vlažných myšlenek – je třeba s ním jednat a potom se uvidí.
Takže poměr sil je nyní následující: Švejnar – Klaus 1 : 0
2. Intrikáni a zákulisní čachry
O zákulisních čachrech se toho napsalo a napovídalo mnoho – různé dopisy a SMSky, různá vyhrožování a podplácení nepotvrzená údajnými svědky apod. Nikdo neví s jistotou, kdo komu jaké dopisy posílal, kdo komu vyhrožoval, kdo koho podplácel, ba dokonce ani to, jestli se to vůbec stalo tak, jak je nám to prezentováno. Lze si představit i variantu, že tomu, kdo volil Švejnara (Klause) vyhrožoval někdo prošvejnarovský (proklausovský), aby se dotyčný ve své volbě utvrdil. S největší pravděpodobností je to všechno dílo stranických intrikánů napříč stranami, najmě ČSSD a ODS. Vedení stran si tyto šedé eminence pěstují na špinavou práci. A logicky: čím větší strana, tím větší a tím víc šedých emninecí.
Ve vztahu k prezidentským kandidátům:
Jediné, co je v tomto ohledu jasné, je setkání Šloufa s Klausovým kancléřem. Topolánek se to marně snaží zakrýt kouřovou clonou "odhalování", kdo z hotelu (místa schůzky) vynesl kamerový záznam prokazující, že Šlouf a Weigel se skutečně setkali. A že si ti dva pár dnů před prezidentskou volbou povídali o tom, jak se hrají kuličky, ať se snaží namluvit někomu, jehož dutina lebeční je naplněna pilinami. Hlupáky se z nás stranické šedé eminence (ba někdy i politici samí) snaží sice udělat co chvíli, ale tentokrát nemají šanci.
Takže poměr sil je nyní následující: Švejnar - Klaus 2 : 0
3. Tlak Evropské unie
Švejnarův přílišný eurooptimismus nesvědčí o právě dobrém přehledu v zahraniční politice. Nejde mi o nějakou averzi vůči EU či jednotlivým státům, je dobře, že Česká republika je součástí Evropské unie. Jde o to, že – pro příklad – EU se snaží sjednotit svou zahraniční politiku, která ovšem neexistuje. Názorů a návrhů přístupu k jednotlivým zahraničně politickým tématům je v EU minimálně tolik, co členských států. A do doby, než se alespoň většinově ztotožní tyto názory a návrhy bude silou sjednocená zahraniční politika EU spíše důvodem k jejímu rozpadu než k tomu, aby se stala hráčem na mezinárodním poli, jak s velkou dávkou naivity říká Švejnar.
Klausův přístup k tomuto tématu je trochu realističtější, vychází z názoru, že postupný vývoj nejde přeskakovat a lámat přes koleno jen kvůli tomu, že evropští vrcholní politici chtějí sjednocovat Evropskou unii bez ohledu na názor lidí (znovu prosazovaná okrojená verze ústavy, provázená lží, že o ústavu nejde a proto o ní mají rozhodovat jen parlamenty, protože je jasné, že v referendech by neměla šanci) a s deficitem demokracie, jak správně říká současný český prezident, který díky svým hlasitě projevovaným názorům vadí. Hledání a nominace vhodného silného protikandidáta (Švejnar) má bezesporu i tento motiv, pokud přímo tento motiv není tím nejsilnějším.
Ve vztahu k prezidentským kandidátům:
Evropská unie se samozřejmě co do vnitřních vztahů členských zemí již nemůže vrátit k čistě ekonomickým, tržním vztahům (to je zase Klausova naivita), protože globalizující se ekonomické a finanční instituce potřebují politické protihráče, kteří budou schopni formulovat a nastavit nová pravidla, odpovídající globalizaci. To ovšem neznamená, že jeden z takových politických protihráčů může vzniknout popsaným pokrokářským způsobem: nemůže, namísto toho vznikne spolek věčně rozhádaných a věčně nespokojených zemí, bez možnosti a ambicí ovlivňovat skutečně důležité věci a dění.
Konečný poměr sil: Švejnar - Klaus 2 : 1
Poznámka na závěr: Než Bobošíková, která je ukázkou politické nekultury sama o sobě, radši Klaus i s tímto poměrem sil.
Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
kostlan@volny.cz Děkuji
