Nic mi tak nepřipomíná dobu před listopadem 89 jako návštěva některých pražských samoobsluh řetězce Albert, holandské společnosti Ahold. Nostalgie a z ní plynoucí potěšení je vedle mé reportérské práce také jediný důvod, proč tam ještě chodím, alespoň jednou za měsíc za dva, nakupovat. Abych si to opravdu užil, tak milé Alberty střídám, žádnému nejsem věrný: jednou na Skalku, podruhé třeba u Anděla, potřetí do závětří rozkvetlého Zahradního města, počtvrté na Prosek... Všem nostalgikům vřele doporučuji, pokud mají srdce v pořádku. A Holanďanům jejich smysl pro humor z duše závidím.
Prověrkové komise Aholdu vybírají zaměstnance samoobsluh
O Holanďanech se bůhví proč říká, že nemají smysl pro humor, s čímž naprosto nesouhlasím. Způsob, jakým zde vedou své obchody, svědčí o opaku. Vznik řetězce Albert si představuji asi takto:
- Vedení společnosti začíná vypisovat výběrová řízení na vedoucí prodejen Albert.
- Jednou z hlavních podmínek je, že noví vedoucí musejí mít nejméně desetiletou praxi před listopadem 89 v samoobsluhách, v zelenině, masně apod.
- Vedoucí prodejen začínají vybírat své zaměstnance a zaměstnankyně - podmínkou je desetiletá praxe žen a mužů za pultem, respektive v samoobsluhách, před listopadem 89. Prověrkové komise vybírají ty nejlepší z nejlepších. Naprostou špičkou se stala prodavačka J. N. z Prahy 10, která umí během 30 vteřin seřvat až pět zákazníků takovým způsobem, že pro některé z nich je nutno volat záchranku.
- Albert otvírá prodejny. Inspekce Aholdu chodí a velmi přísně kontroluje prodejny i zaměstnance. Kde snad stav prodejny a kvalita zaměstnanců plně neodpovídá normalizační zapšklosti z doby před listopadem 89, uděluje na místě pokuty a vedoucí je zván na kobereček.
- K nejdrastičtějším opatřením řetězce Albert v tomto směru patří převýchova vedoucích těch samoobsluh (slovo market či supermarket mi k oné normalizační dokonalosti jaksi nesedí), které se nebezpečně začínají podobat moderním prodejnám, pro něž je, s prominutím, zákazník na prvním místě. Převýchovné stanice firma zřídila v Severní Korei a výcvikové tábory na Kubě.
Převychovaný vedoucí = vzorná brigáda socialistické práce
Jednu takovou prodejnu, kde nyní vládne vedoucí, který v převýchovné stanici v provincii Čagang-do pobýval pět měsíců, jsem navštívil s reportážním notýskem. Návštěva začala velmi slibně:
"Čéče co se tu cpete, vokolo pokladny se dovnitř nechodí, to byste měl vědět," seřvala mě pokladní na celé kolo, jen se srdce nostalgika slastně sevřelo. Samozřejmě jsem věděl, kudy se do prodejny chodí, jenže u vlezu nebyly žádné košíčky (malé, do ruky), ty se povalovaly jen u pokladen, kam se zákazník musí bludištěm prodejny prodírat a ke zboží nabízenému po této cestě se pak vracet. "Omlouvám se, nějak mi to po těch osmnácti letech nedošlo," uklonil jsem se pokladní až k zemi jako Ivánek před dědečkem Hříbečkem a vydal se na cestu bludištěm. Procházím okolo regálů, nahlížím, zkusmo se vyptávám, šmejdím - a činím zápisky do reportážního notýsku:
- U poloviny zboží buď vůbec chybějí ceny nebo jsem je s lupou v ruce musel hledat dvacet minut, abych je, celý šťastný a usměvavý, nalezl o tři metry dál, vytištěné písmem Times New Roman velikosti 3 na špinavou cedulku z toaletního či podobného papíru, umístěnou mezi desítkami cedulek podobných. Srdce mi zaplesalo hlubokým uznáním.
- U některých výrobků, především balených uzenin, je cena pouze za kilogram výrobku, není tam však napsáno, co stojí ten který balíček. Na balíčku je ovšem uvedená jeho váha, takže zákazník si může vypočítat cenu na kalkulačce (a potom, že jsou mobily k ničemu!!!). Není to k zákazníkům příliš vstřícné? píšu si s velkým otazníkem do notýsku a přísně svírám rty.
-
"Máte rajský džus?" ptám se zaměstnankyně prodejny na place, opatrně, protože pocity normalizačního otloukánka se rychle navracejí. "A vodkud to mám asi vědět, dyž dělám u mouky a voleje," odsekne mi - a já nedám jinak, než že se mi musí podepsat do notýsku a k podpisu přidat srdíčko, protože jsem jí samou i progresivními metodami prodejny nadšen, neřku-li unešen. -
Přicházím k pultu, kde ještě donedávna prodavačky prodávaly vážené uzeniny, sýry, ryby... Prodavačky už neprodávají, Albert je propustil a namísto toho se zde dají v chladicích boxech nalézt již připravené, úhledné, celofánové balíčky se stejnými komoditami a výrobky. Člověk si sice nemůže vybrat čerstvé zboží, na které má chuť, zato si ale může přendat do košíčku salám, který se tu povaluje bůhvíjak dlouho, za cenu na deseti dekách o pět korun vyšší než před tím. Albert totiž přišel s geniálním nápadem: to, co ušetřil na platech prodavaček, které propustil, mu musejí nahradit zákazníci formou prudkého zdražení příslušných výrobků.
Nostalgie je holt "záhul"
To již bylo nesnesitelné, něčemu takovému jsem nemohl čelit, něco tak krásného, okouzlujícího a slastného jsem naposledy prožíval v nejlepších časech brigád socialistické práce a socialistických závazků. Již jsem to nemohl vydržet, z toho nostalgického nadšení mi srdce bušilo Internacionálu v rytmu techno jak zběsilé... prostě a jednoduše, vydal jsem se na zbabělý ústup ze sámošky.
No jo, ale kudy ven? Z deseti pokladen jsou otevřené jenom dvě - z posledních sil zaznamenávám do notýsku kladný bod. Mám zkusit protlačit se s prázdným košíčkem okolo pokladny? Nebo si raději vystát frontu? Zvolil jsem první možnost a za poníženého klanění a omlouvání jsem se prodíral - pro jistotu - okolo jiné pokladny ven. "To si nemůžete počkat jako každej jinej? A vůbec, co sem lezete, dyž si nic nekoupíte," seřvala mě jiná pokladní, obrátila se ke kolegyni a na celou prodejnu si ulevila: "Ty lidi sou ale hovada, co?"
Co vám budu povídat. Záchranka přijela snad během deseti minut a za chvilku už jsem si hověl v nemocnici. Infarkt to sice nebyl, ale srdeční slabost spojená s arytmií z toho nádherného zážitku vyšla. Na ambulanci jsem potkal kolegyni ze spřátelené redakce. "Jé, co tu děláš, Anka?" zajímám se o její zdraví. "Ále, byla sem na reportáži v Interšpáru a to si nedovedeš představit, jakej to byl pro moje nostagický srdíčko záhul."
Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, neútočně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
kostlan@volny.cz Děkuji
