Dopis Anně Politkovské, přední ruské novinářce a nesmlouvavé kritičce Putinova režimu, která byla 7. října 2006 zavražděna.
Milá Aňo,
dovol, prosím, abych vyslovil hlubokou lítost, že jsem neměl tu čest poznat tě osobně. Každé setkání se skutečnou osobností je přínosem, bez ohledu na rozdílnost názorů na jednotlivosti.
A buď Bohu žalováno: my, pozůstalí, jsme o příležitost setkat se s tebou na tomto světě přišli. Jsou to dva roky, co námi otřásla krutá zpráva. Čtyřmi výstřely tě vrah zabil v domě, kdes bydlela. Představuji si ten hrůzný výjev: zhroucené tělo, dvě kulky v hlavě, dvě v trupu, krev na podlaze výtahu, pistole Makarov pohozená vedle tebe na zem, o kus dál dokreslují obraz čtyři nábojnice a brýle s rozbitým sklem… a chce se mi plakat - z bezmoci vůči bezmezné aroganci moci, které si se samozřejmou statečností odkrývala karty a šlapala na paty. Moci, jež s vědomím naprosté beztrestnosti odklízí nemilosrdně z cesty své oponenty, moci, která "diskutuje" prostřednictvím násilí na druhých.
Přesvědčení, že za tvou vraždou stojí kvůli tvé nesmlouvavé kritice Putinův režim - ať už přímo FSB (tajná služba, dříve KGB) či Putinův čečenský oblíbenec Ramzan Kadyrov, je u nás velmi silné. A to nikoli jen proto, že Češi a Slováci mají s ruskými mocnými velmi špatné zkušenosti, ale také z toho důvodu, že jsme byli lépe než kdo jiný informováni o válkách, které vedli ruští prezidenti Jelcin a Putin proti Čečensku. Zatímco totiž novináři velkých západních novin, televizních a rozhlasových stanic se drželi od ozbrojeného konfliktu stranou a proto zhusta jen opisovali to, co jim cpala ruská propaganda, my jsme měli kvalitní informace přímo z válkou sužovaného Grozného i od čečenských povstalců díky odvaze dvou českých novinářů, Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové. Oba byli tvoji přátelé, které jsi poznala právě při své práci v Moskvě i v Grozném, kams přes všechny výhrůžky slouhů novodobého ruského cara jezdila a psala o tom, co se tam skutečně děje. A hlasy Štětiny a Procházkové byly v naší malé zemi více slyšet, jelikož nebyly tak "opuštěné" jako tvůj hlas v obrovském Rusku. Přes zdánlivou marnost ses však svého poslání nikdy nevzdala - a zaplatila za to svým životem.
Milá Aňo, na jednom setkání v pražském evangelickém kostele u Salvátora, kde jsme na tebe s láskou, úctou a obdivem vzpomínali, Mirek Štětina mimo jiné řekl, že to byla právě tvá nesmlouvavá pravdivost, která nejvíc tvé vrahy dráždila.
Ostatně, věděla či tušila jsi předem, co a odkud nevyhnutelně přijde. Další tvůj přítel, francouzský filozof André Glucksmann, jedna z největších současných světových osobností, k prvnímu výročí tvého zavraždění napsal:
Odpoledne jednoho říjnového dne roku 2006 zvoní telefon. Z Moskvy a pak z Říma. Annu zabili. Odporný den pro lidstvo. Odporný den pro Rusko. Pro Čečnu a pro nás všechny a taky pro mě, byla mou přítelkyní. Vladimir Putin bude slavit jedno pěkné výročí… Na jaře 2006, když jsem ji viděl naposledy, mi Anna řekla: "Jestli mě zabijí, nehledejte strůjce. Je v Kremlu a má strach." … Sotva se rakev zavřela, největší hulvát se bije v prsa a ukazuje svaly. Americe nasazuje koloniální helmu, pak hrozí evropským městům svými raketami a mává "otcem všech bomb". Nato pán Kremlu lichotí svým partnerům již dávno známou metodou ozkoušenou jeho vznešenými předchůdci v Lubjance, aby je následně zahrnul laskavými návrhy. Zatímco jeho armáda srovnává Groznyj se zemí, pánové Bush a Blair, k nimž se brzy připojí a předčí je Schröder, Chirac a Berlusconi, pějí chválu na toho "správného chlapíka", a rovnou ho zvou do skupiny G8… Jiné Rusko, Rusko Anny Politkovské, je duší celé Evropy. (Úryvek je z Glucksmannovy brilantní řeči, již připravil pro loňskou konferenci Forum 2000 a kterou pod názvem Vladimir Putin a Anna, žena s plamenem otiskly 3. 10. 2007 Hospodářské noviny.)
Dmitrij Muratov, šéfredaktor tvých novin Novaja Gazeta, k prvnímu výročí tvého zavraždění řekl, že jisté části administrativy podnikají vše, aby vyšetřování zastavily nebo alespoň zavedly do slepé uličky. "Poslal jsem dokonce návrh na zápis do Guinessovy knihy rekordů, protože nikdy v historii nebylo žádné vyšetřování vedeno tak podjatě." Později prý ruská policie odhalila vrahy, kterými měli být údajně tři Čečenci - koneckonců, možné to je, vždyť Čečensku právě vládnou poskoci Moskvy, které jsi také bez zábran kritizovala.
Měli jsme také možnost přečíst si tvé články, úvahy, rozhovory a zápisky: po tvé smrti vyšla v českém překladu kniha Ruský deník, obsahující tvé práce nalezené v pozůstalosti. Tvůj "deník", jenž se velmi brzy stal nezbytnou součástí hovorů lidí, kteří se zajímají i o to, co se děje za humny, je precizní "diagnózou současného Ruska." Odráží se v něm celé tvé poslání: Bylas velkým kritikem politického režimu Vladimíra Putina, odhalovala zákulisní politická svinstva, korupci, prohnilost systému, poměry v ruské armádě, policejní čistky a další protizákonné akce napříč federací, bojovala za svobodu slova. Tvá kritika se ovšem občas dotýkala i ruských demokratů a ochránců lidských práv, pro jejich nečinnost či neschopnost spojit se a postavit autokratickému režimu společně. Jedinkrát sis v Ruském deníku u tohoto tématu dovolila trochu odlehčení, při vyprávění hořké anekdoty:
Prezidentské volby roku 2008: „Tak, soudruzi poslanci, kdo je pro zvolení Vladimíra Vladimiroviče ruským carem, může dát ruce dolů a odstoupit od zdi."
Tvá kniha se čte velmi těžce. Procházet se s tebou coby průvodcem současným Ruskem je neradostné putování, bolestné, mnohdy až nervy drásající. V každém případě však poutavé, především proto, že z každého řádku čiší tvá touha po pravdě a spravedlnosti.
Srdce se může ustrnout třeba při vyprávění příběhu ruského sportovce, téměř dvoumetrového obra Ženi, který po příchodu na vojnu vyfasoval o tři čísla menší boty, v nichž musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru uběhnout 5 kilometrů. A kvůli tomu, že chtěl boty stejně velké jako měl chodidla byl mučen a zavražděn, ještě před vojenskou přísahou. Nebo při vyprávění Beslanské matky, která byla jedním z rukojmích a měla „to štěstí,“ že měla mléko, kterým kojila i některé z ostatních hladových a žíznivých dětských rukojmí teroristů. Či o jiné ruské matce, která musela při hledání svého nezvěstného syna jet tisíce kilometrů přes celou zem a na místě hledat jeho tělo v hromadě mrtvol. Nebo při čtení o zvěrstvech, kterých se v Čečensku dopouštěli federální i čečenští proruští vojáci.
Pravda bolí.
A, jak už řečeno, patřilas k nejpřednějším kritikům války v Čečensku - chápala jsi ji jako genocidu Čečenců spojenou s naprosto zbytečnou smrtí mnoha ruských chlapců, většinou nahonem navlečených do uniforem a nahnaných na jatka.
Odsuzovala jsi terorismus islamistických fanatiků, ale také odhalovala a tvrdě kritizovala příčinu existence terorismu v Rusku: státní terorismus proti malému Čečensku, které před oběma válkami mělo okolo jednoho milionů čečenských obyvatel. Z toho milionu se Rusům a později i proruským Čečencům povedlo povraždit přes sto tisíc Čečenců, z toho 40 000 dětí, další desítky tisíc mučením zmrzačit a poznamenat na celý život, vyhnat z domovů, rozvrátit rodiny a víru ve spravedlnost:
Pak tu máme ještě výročí raketového útoku na tržiště v Grozném s desítkami obětí, který se stal počátkem druhé čečenské války - ta je dnes oficiálně označována za "protiteroristickou operaci", ale ve skutečnosti se zvrhla ve zničení a odstranění kohokoli, kdo by mohl přiblížit mír a zabránit přerůstání čečenské krize v reprodukci severokavkazského terorismu jakožto zákonitou reakci na terorismus státní, uplatněný proti obyvatelům Čečenska a Ingušska v průběhu "protiteroristické operace".
Gklucksmann k tomu říká:
Týraná Čečna pro ni byla otevřenou ranou, hnisajícím a nakažlivým popřením všeho, co po tři staletí utvářelo velikost ruské kultury, jejích básníků a spisovatelů. Jako ruská občanka se cítila odpovědná za zločiny, páchané jejím jménem.
I my, Aňo, máme své arogantní mocné: v době, kdy v Čečensku zdaleka neskončila druhá válka a Rusko bylo ze všech stran kritizováno za masivní porušování lidských práv, tvrdilo české ministerstvo vnitra (Odbor azylové a migrační politiky pod vedením Tomáše Haišmana), že čečenští uprchlíci se mohou klidně vrátit domů, protože jim tam nic nehrozí. Přitom ještě stále, i dnes, v Čečensku a Ingušsku neustále pokračují tzv. začistky, které jsou spojené s únosy a následnými vraždami. Běžně zde mizejí muži nad 13 let a rodinám často zbývá jediné: vykoupit od vrahů tělo svého příbuzného, aby ho mohli alespoň pohřbít.
Myslím, že nikdo by to nevyjádřil lépe než ty:
"Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenů, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy - korupce, svévole, brutalita - bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy. Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů neomezenou mocí. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti." Komu tvá slova neznějí jako varování k dnešku i bdoucnosti? Kdo lépe než ty odhalil KGBáckou mentalitu ruských mocných?
Milá Aňo,
jednou z tvých bolestí byla pasivita normálních lidí i při zjevných donebevolajících nespravedlnostech, potlačování vzniku občanské společnosti, které lidi v Rusku přijímají lhostejně, neochota opozice spojit své síly k porážce nedemokratického režimu.
Loňská vzpomínková shromáždění se samozřejmě nekonala jen v Praze, ale i v dalších městech Evropy a Spojených států, ale i v Moskvě. Šéfredaktor "tvého listu" Novaja Gazeta Dmitrij Muratov tu mimo jiné řekl: "Není tu nikdo, kdo by ji mohl nahradit, byla člověkem, který neuznával žádné osobnosti, žádné autority, kromě spravedlnosti."
Milá Aňo,
Nezbývá mi, než v tvém duchu a přesvědčení končit bolestnou pravdou. Putin vyhrává. A to i za přispění demokratických politiků, jak o tom pravdivě píše pan Glucksmann. A my neustále bojujeme s vlastními pocity bezmoci a zoufalství.
Moc nám tu chybíš.
Anna Politkovská byla zavražděna 7. října 2006. Byla vynikající novinářkou listu Novaja Gazeta, která se zajímala o osudy druhých, a přední ruskou nesmlouvavou kritičkou režimu Vladimira Putina. V její bohaté novinářské a publicistické pozůstalosti se našla i v Rusku dosud nevydaná kniha žurnalistických zápisků Ruské kroniky. Autorka v ní na půltisícovce stran zachycuje období od prosince 2003 do srpna 2005. Zahrnuje tedy do ní parlamentní volby a druhé zvolení Vladimira Putina ruským prezidentem. Víc než faktografická zjištění v ní zaujme přesná analýza důvodů, proč demokratické síly v Rusku zcela vyklidily prostor a jediným hráčem v ruské politické aréně se stal stále autokratičtěji vládnoucí prezident Putin. Ruské kroniky jsou podrobným popisem cesty současného Ruska k nové diktatuře, u nás vyšly pod názvem Ruský deník.
Foto Anny Politkovské je převzato z Literárních novin
Foto Valdimíra Putina je převzato z www.bfs-zh.ch
Článek uveřejnil portál iDNES.cz, rubrika KAVÁRNA
