František Kostlán

Demokracie : komunismus 10 : 0

28. 10. 2008 8:00:00
Deset rozdílů mezi komunistickým režimem a dobou po listopadu 89, jak jsem je prožil a prožívám aneb Co je důležité a nezbytné si připomínat při pohledu na většinu dnešních politiků.

1. Násilná okupace Československa sovětskými a dalšími armádami komunistických států v roce 1968 změnila život celé mojí generaci. Bylo mi patnáct let, když mne toto počínání „tábora míru“ přinutilo učinit životní rozhodnutí: Budu mít s režimem vedeným kolaboranty co nejméně společného, jak to jen v rámci běžného života půjde.
Vzdal jsem se proto jakýchkoli ambicí: jako hudebník jsem vystupoval jen na neškodných amatérských soutěžích, když to začalo zavánět nějakým dohledem ze strany režimu, vždy jsem vycouval. Psal jsem pouze do šuplíku. Kromě učiliště jsem neabsolvoval žádnou školu, protože bych zde byl nucen ke vstupu do Socialistického svaz mládeže (SSM), ovládaného komunistickou stranou - pokud bych tam vstoupit odmítl, stejně by mě ze školy vyhodili. Takto se to stalo několika mým kamarádům, kteří se naivně domnívali, že když udělají s režimem kompromis, další krok směrem ke kolaboraci na nich už nikdo nebude vyžadovat. Jenže, jak říká klasik, všechno je jinak: Napřed si na nátlak rodičů a učitelů ostříhali vlasy, pak při pohovorech souhlasili s politickou situací, potom vstoupili do SSM (ti, kteří to odmítli, byli až na jednoho vyhozeni). A někteří z nich potom kývli ďáblu zcela, vyfasovali rudé knížky a chodili na schůze a aktivy. Onoho „nesvazáka (nečlena SSM)“ nevyhodili jen proto, že se postupně propracoval z „undergroundové máničky“ až k udávání druhých. Z vejšky kvůli jeho udáním podle svědectví spolužáků vyletělo nejméně pět lidí, včetně dvou našich společných kamarádů. (Pak už jsme s ním pochopitelně příliš nekamarádili.)
A po listopadu? Vyšla kniha, jíž jsem spoluautorem, o rasismu v ČR a o životě migrantů s názvem Příchozí, snad dojde i na vydání mých povídek a básnické sbírky (v každém případě je tu k tomu možnost), hudební sdružení Fénix, kde jsem působil, vydalo dvě CD... Jen pár příkladů pro ilustraci oné polistopadové změny co do možností, aniž by se člověk při jejich realizaci "umazal".

2. Studium vůbec bylo za normalizace (nemluvě o padesátých letech) dost problematické. Nejenže se tu „lámaly charaktery,“ velmi pochybná byla leckdy i úroveň vzdělání. Na humanitních směrech vládli marxisti, vojáci – absolventi museli procházet politickým školením, předpokladem nutným k dalšímu postupu leckdy byla Večerní univerzita marxismu leninismu (VUML). O některých vysokoškolácích té doby by šlo s nadsázkou říci toto: Neznají sice pravopis mateřského jazyka, z vlastní historie je jim tak nějak povědomý Karel IV., Klement Gottwald a další „dělničtí prezidenti,“ nevědí, kde a jakým způsobem hledat a nalézat informace, jež potřebují. Na druhou stranu umějí perfektně rusky a nazpaměť opakovat závěry sjezdů komunistické strany Sovětského svazu.
Na některých školách byla samozřejmě jistá kvalita zachována a existovali v té době i výborní pedagogové - přesto bylo mnoho studentů, kteří se dovzdělávali, jak jen mohli, většinou za pomoci zakázaných a dovezených skript, pojednání a učebnic. Několik málo z nich navštěvovalo i bytové semináře, kde ponejvíc přednášeli ze škol vyhození pedagogové.
Ani po listopadu není a nebude studium zadarmo (za komunistů nebylo nic zadarmo, ani škola či zdravotnictví, vše jsme platili vysokými daněmi), je však o mnoho více možností. Dnešní mladí lidé nejsou špatní, jak o nich tvrdí generace, která se "nastydla" v osmačtyřicátem na Staroměstském náměstí, při Gottwaldově projevu. Osobně znám mnoho studentů vysokých škol, kteří by si od rodičů ani nevzali žádné peníze, namísto toho si hledají brigády a pracují. Pravda - to nejde dělat úplně při každém studiu, ale přivydělat si ve městech, kde sídlí univerzity a vysoké školy, může každý alespoň trochu. Znám i lidi, kteří odložili studium o rok dva, vydělali si a potom absolvovali školu.
Toto vše je pořád lepší než platit za vzdělání ve svých daních, poslouchat přitom lež, že je zadarmo, a k tomu absolvovat přívažek v podobě „politického školení mužstva“ - jak to bylo za komunistů. Dnes studenti nejsou v ideologickém či politickém slova smyslu nuceni k ničemu, naopak mohou svobodně diskutovat a rozvíjet svou osobnost. Mají mnohem více možností než by měli za normalizace. Cestují, studují doma i v zahraničí, mnohdy na prestižních školách. Dcera domovnice nedaleko mého dřívějšího bydliště dělá v Anglii ópérku a zároveň tam studuje anglickou literaturu. Znám, pro příklad, i absolventa Středoevropské univerzity (Budapešť), který byl na stáži v Oxfordu, v Berlíně a samozřejmě absolvoval i Karlovu univerzitu. Za komunistů by tento student mohl tak maximálně studovat v Moskvě a to ještě jen některé vybrané obory. Samozřejmě až na výjimky: děti prominentů, jako například Vladimír Dlouhý (polistopadový ministr), mohly i za komunistů studovat na Západě.

3. Po listopadu 89 jsem konečně měl možnost dělat, co mě baví, a to za více než slušné peníze (od roku 1990 až do roku 2003 jsem působil jako novinář, komentátor, publicista, dramaturg, šéfredaktor). Po rocích nuceného mlčení a psaní do šuplíku jsem konečně mohl p r o m l u v i t. Zázrak!
Když jsem se v první polovině 70. let vyučil telefonním montérem, dostal jsem nástupní plat 1 100 korun (slovy jedenáct set korun). Abych se mohl oženit a uživit rodinu, musel jsem jít na několik let vykládat vagóny, jednu dobu jsem dělal i kopáče a asfaltéra - v těchto zaměstnáních jsem měl o několik stovek měsíčně více než jako kvalifikovaný dělník. Nájem + splátka za novomanželskou půjčku (neměli jsme na začátku nic, kromě jedné postele, takže jsme si museli vzít půjčku na alespoň základní zařízení) nám sebraly dohromady přes půl mého platu. První dcera se nám narodila s mozkovou obrnou a dalšími nemocemi, takže žena nemohla jít do práce, aby se o ni mohla starat. Za to nám stát dával opravdu velkorysou podporu: napřed 300 korun, které postupně, během asi šesti let, zvýšil až na závratných 800 korun měsíčně. Takto tedy vypadalo sociální cítění komunistů v praxi. Zkrátka, žili jsme dlouhé roky doslova z ruky do huby.

4. Naše finanční situace se mírně zlepšila až v momentě, kdy jsem nastoupil na nákladní loď jako lodník. Trochu lepší plat - díky mnoha přesčasovým hodinám - byl ovšem "vyvážen" tím, že jsem byl velmi často pryč od rodiny. Na lodi jsem ovšem směl „jezdit“ pouze v rámci státních hranic, úřady mi odmítly vydat pas - měl jsem hodně příbuzných na Západě, dlouhé vlasy, pohyboval jsem se v undergroundu a vůbec dělal věci oněm vládním orwelovským prasatům na zdejší farmě nepříjemné. Poprvé jsem byl v zahraničí až po roce 1990.

5. Během normalizace jsem byl příslušníky VB (policie) i StB (komunistická politická policie) opakovaně mlácen, vyslýchán a držen na služebně, aniž jsem cokoli provedl. Vůbec poprvé jsem dostal obuškem po hlavě za to, že můj kamarád, s nímž jsem šel po ulici, měl na sobě tričko s anglickým nápisem (asi v roce 1969 - 70). Za tento nebezpečný zločin jsme oba skončili s otřesem mozku.
Několik mých kamarádů bylo zavřeno za příživnictví - tehdy se smělo „nepracovat“ pouze šest týdnů, kdo byl nezaměstnaný déle, tomu hrozil nepodmíněný trest. Někteří z nás přitom nemohli sehnat práci, protože nikdo nechtěl zaměstnat dlouhovlasé tvory v texaskách (tak se tenkrát říkalo džínům). Co tedy s nimi jiného, než je zavřít do kriminálu, že?
Nevím nic o tom, že by se nyní zavírali lidi za takové „příživnictví“ či za něco podobného. Že by kvůli oblečení či vizáži policajti na potkání beztrestně mlátili lidi, vyslýchali je po celé dny, aniž by jim umožnili se vyspat, zavřeli je bez udání důvodů na 48 hodin, pak je propustili, znovu zadrželi a znovu bez udání důvodu na 48 hodin zadrželi.
Policista, který zmlátil Kateřinu Jacques, měl a má kvůli svému chování alespoň nějaké problémy. ČSSD, která prostřednictvím ministra vnitra Bublana de facto nechala v roce 2005 zmlátit účastníky technopárty a nenechala tuto policejní zvůli pořádně vyšetřit, prohrála posléze volby. Takže signály vůči takovému policejnímu počínání jsou jasné: už nikomu, ani těm nejmocnějším, nemusí projít - alespoň ne v takové míře jako za komunistů - jeho arogance, neprofesionalita a pohrdání lidmi.

6. Před listopadem byl majetek v rukou všeho lidu, tedy v rukou funkcionářů KSČ, kteří jím disponovali a rozhodovali o něm. My ostatní jsem do ničeho, tedy ani do rozhodování o majetku, nesměli mluvit, přestože jsme byli součástí onoho „lidu“. Kdo mluvil příliš anebo moc nahlas, šel pro změnu bručet. Komunisti na co sáhli, to zdevastovali, hospodařit se nikdy nenaučili.
Za komunistů byli bohatí jen vrcholní funkcionáři a jimi vyvolení. My ostatní jsme byli - ve srovnání s kapitalistickými zeměmi - chudí. Jediné, co nás komunistický způsob hospodaření naučil opravdu důkladně, bylo naplňování hesla „kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“.
Po listopadu: Velkou část majetku rozkradli a vytunelovali v 90. letech zloději v „režii“ ODS. Část majetku však přežila velmi slušně a dál se rozvíjí (Škodovka, například) a další část vznikla nově a je v rukou podnikatelů, kteří za sebou nemají žádné aféry, jež by naznačovaly nějakou nepoctivost. A samozřejmě jsou v naší zemi i všehoschopní, kterým není nic svaté (ti jsou všude a vždycky), nejsou zde však pouze oni. Žijeme v zemi, kde se vedle lumpů daří i podnikatelům poctivým - také díky jim tato země prosperuje. Do skutečné demokracie máme sice daleko, ale jdeme správným směrem.

7. I životní prostředí se - navzdory úsilí politiků (bonmot) - začíná pozvolna zlepšovat. Vzpomeňme na to, kam směřovalo za komunistů, na zničenou půdu přehnojováním, bezostyšně drancované lesy, uhynulé ryby kvůli tomu, že v řekách netekla voda, ale chemické splašky.
Onou nákladní lodí, kde jsem pracoval, jsme vozili zpracovaný kal z pražské čističky odpadních vod a čerpali jej potrubím do tzv. kalojemů (hliněnými náspy ohrazené prostory u břehu). Zemědělci nechali kal vyschnout a hnojili jím pole. Až po listopadu to stát zakázal, protože se provalilo (co se samozřejmě vědělo už před tím), že v onom kalu je obrovské množství dusičnanů a těžkých kovů.

8. Uzavřenost lidí před listopadem byla až chorobná. Lidé chodili na dobrovolně - povinné brigády, jinak se většinou o nic nestarali, nebylo o co, společné věci a zájmy byly vytunelovány všudypřítomnou komunistickou propagandou a lží. Rezignace byla očividným jevem provázejícím „společenský život“. Aktivity lidí se přesunuly do hospod a k čistě apolitickým činnostem. Většinou lidi utíkali na chaty či do přírody, jen aby se alespoň na chvíli zbavili tíže běžného života pod všudypřítomným dohledem.
Nyní jsou v mém okruhu známých stovky lidí, kteří vedle školy či zaměstnání působí v občanských sdruženích, nesobecky se starají o druhé, pomáhají potřebným. Žádnou rezignaci nevidím. Naopak se mi zdá, že občanská společnost na vztek všem těm Klausům sílí - posilování otevřené společnosti je další nutný krok ke svobodě a demokracii.

9. Všudypřítomnost fízlů a fízlování je charakteristická pro každý nedemokratický režim. Že byla po listopadu Státní bezpečnost zrušena coby zločinecká organizace proto není náhoda. Něco na způsob fízlování každého podstatného kroku zde dnes nemáme, něco jsem však přeci jen nezvládli: Udavači se samozřejmě nehlásí k tomu, že pomáhali udržovat totalitní režim v chodu. Někdy je však jejich drzost nezměrná. V Necenzurovaných novinách jsme dle svědectví zúčastněných popsali tuto historku: V jednom z ústavů Akademie věd se poté, kdy Necenzurované noviny vydaly seznam agentů StB (tzv. Cibulkovy seznamy), omlouval svým kolegům za to, že je udával, jeden z předních pracovníků tohoto ústavu. Plakal při tom, kál se, sypal popel na hlavu. Po osmi letech ten samý člověk žaloval ministerstvo vnitra za to, že jej neoprávněně zapsalo mezi agenty StB a ... Co myslíte? No samozřejmě: vyhrál a soud rozhodl, že byl do seznamů agentů StB zanesen neoprávněně. A mohl se tak vrátit do vedoucí funkce v ústavu. Neuvěřitelné? A proč by při naší proslulé sametovosti být mělo?

Na jednu věc bychom si ale měli dát pozor: nevydávejme dobrovolně naši svobodu všanc velkému bratru v zájmu boje proti terorismu - právě to by bylo vítězství těch, kterým je svoboda trnem v oku - tedy všemožným extremistům, počínaje různými druhy bolševiků a konče poloopy z řad nacistů a českých fašounů.

10. Vzpomínáte na tu dobu naplňující heslo "nebát se a krást?" Na fronty v masně? Na podpultové zboží, které v obchodě bylo k mání jen z protekce nebo za úplatek? Na nedostatek zboží v obchodech, například menstruačních vložek, plenek, toaletního papíru, banánů, kuchyňského náčiní, nářadí...? Na zakázané knihy? Na knihy nám vnucované? Na vexláky, kteří využívali netržní prostředí ve svůj prospěch a určovali cenu tuzexových bonů? Na zelináře, řezníky, hospodské a další, kteří nás bezostyšně okrádali? (Atd.... apod...).
Vidíte něco z toho okolo sebe dnes v tak obrovském měřítku? Já tedy ne (snad kromě „nesmrtelných“ taxikářů). Je pravda, že pár vexláků a pasáků si po litopadu 89 také dost nakradlo a dnes jsou z nich velcí podnikatelé (čti: mafiáni). Oproti normalizaci ale jde o jedince, nikoli o "režimní normu".

A proč je dobré si to připomínat? Protože se pořád najdou lidi s krátkou pamětí, kteří bez jakýchkoli skrupulí hovoří o komunistickém režimu jako o skvělé době. A kteří ty rudé brontosaury nikdy nepřestali volit. A také proto, že naši demokratičtí politici dělají vše pro to, aby komunistům nahnali do náruče co nejvíce voličů. No fuj!

A protože Tomáš Masaryk vetkl do základů našeho státu ideu "nebát se a nekrást".

Autor: František Kostlán | karma: 26.79 | přečteno: 1884 ×
Poslední články autora