Na pražském náměstí Míru již stojí úhledné dřevěné stánky se skutečnými vánočními předměty... žádní čepičáři, žádné ruské bábušky, žádní američtí Mckačeři, alébrž tovary tradičních řemesel, důkaz to šikovnosti rukou tvůrců, prodej františků a medoviny.
Zrak, čich i chuť si přijdou na své. Tedy čich až doma, kdy frantšika vyndám, uložím na malý, okrouhlý kovový tácek a zapálím. Samosebou, lepší by bylo dát jej rovnou na plotnu, ale to bychom napřed doma museli mít pořádná kamna, na dřevo, nikoli přitroublou elektrickou troubu. A teď mě napadlo: Píše se vůbec i tento františek s malým " f "?) Doufám, že ano, snad by tak padalo o trochu méně žertů na můj účet.
Ale když přijde čas františků, musí stranou takové ty běžné starosti - jsem dokonce schopný si k té vůni sednou, zavřít oči, přicucávat k ní trochu té slivovice od moravských kamarádů - prostě jen ta na chvilku být a snít si o svých vílách. Ono to zní kýčovitě, ale ta má křehká, nehmotná, éterická stvoření žádný kýč nejsou, tím si tedy můžete být jisti. Přeludy, obrazy snů, inspirace... to vše a další ano, kýč však nikoli.
Víla v noci. Kresba: Mirjam Tydlitátová
Ale ono nejde jen o proměnu předvánoční stánkové a jiné nabídky, nejde jen o náměstí Míru, jen o Prahu. Jde především o změnu atmosféry. Mám takový pocit, jako bychom si konečně začali vážit toho, co je nám vlastní, v čem jsme dobří, čím můžeme pro změnu my obohatit druhé. Návrat tradic - trhů i řemesel, má své kouzlo, obzvlášť poté, kdy se člověk vyřítí z nějaké té spotřebitelské obludy s předvánočním nákupem a jazykem ne na vestě, ale na ponožkách. Něco krásného v té chvíli přijde vhod. Nějaké to pozastavení, posezení, občasné zaklonění hlavy, jestli už ta hvězda padá a zvěstuje. Jak o tom krásně píše současný křesťanský básník Ondřej Fibich:
Když hvězda padá nebe se kácí
Když hvězda padá tak něco ztrácíš
V krajině srdeční něco ti zašumí
ucítíš dotyky zelený koruny
Větve tě šlehnou přes obě oči
když hvězda padá všechno se točí
Nejprv se nakloní, vlasy si rozplétá
a potom vyhasne žalem - jak Pieta
Ondřejovu poezii mám moc rád, hlavně jeho oratorium Poslední večeře podle Leonarda (samozřejmě velikonoční) a předvánoční "koledy". Tak jsme jeho vánoční texty nazvali my, kluci a holky ze skupiny Fénix, s níž jsem po deset let hrával nejen po kostelích Ondřejovy básně, které jsme si sami zhudebnili. Dodnes pár bývalých kolegů vytrvale hraje na půlnoční mši ve starokatolickém kostele u sv. Vavřince na pražském Petříně, hned u bludiště a kousíček od Petřínské rozhledny. Mohu vám tedy říci, že hrát v mínus patnácti stupních není právě žádný med,
ale.. hvězda je hvězda.
Ale abych se vrátil od Ondřeje k Františkovi. Tentokrát už k tomu s velkým "F". S tímhle Františkem je vám docela sranda. Kolikrát jsme celou noc popíjeli, on si při tom povídal se zvířaty - ne, ne, nebyl opilý, on to prostě dovede. Neptejte se mě jak, ale dovede.
František samosebou povídá lidským hlasem, zvířata mu ovšem rozumějí, odpovídají tou svojí zvířecí řečí a tomu zase rozumí František. Má s nimi opravdu velkou trpělivost... jako by byl svatý, jak říkávala naše babička. A co má ten svatý František společného s adventem a vánocemi? No přeci tu krásnou náladu, pohodu, klid, mír... i on dovede druhé pohnout - a náhle zpíváme s ostatními a nepřipadáme si přitom trapně.
Pak si s nimi podáme ruku, jakože jsme zajedno... ano i támhle s tím žebráčkem, který se na nás neustále usmívá a rozverně pomrkává. Vzpomenu si na něj vždy, když namísto braku vidím na předvánočním trhu něco hezkého, milého, co navozuje domácí atmosféru, připomíná dětství. Z kuchyně voní františek... Františku, nazdraví.
Obrázky a grafika:
Víla v noci. Autorka: Mirjam Tydlitátová
Ovečky. Autorka: Mirjam Tydlitátová
Svatý František. Autorka: Věra Tydlitátová
