Václav Havel dlouhodobě kritizuje ekonomickou filozofii růstu. A dlouhodobě se též staví proti podpoře automobilismu včetně výroby aut samých. Tentokrát to však se způsobem kritiky hodně přehnal.
Václav Havel má na svůj názor samozřejmě právo. A v něčem má i pravdu. Naše neschopnost šetřit spojená s výrobou šmejdů, které se co nejdříve opotřebují, abychom si museli jít co nejdříve koupit nové, je opravdu k zamyšlení. Filozofie ekonomického růstu právě takové počínání podporuje: lidé musí co nejvíc nakupovat a umožnit tak růst růstu. Kam se poděli podnikatelé jako byl pan Baťa, kteří stavěli na tradičních hodnotách? Kam se poděla jejich filozofie, která vyznávala opak: můj výrobek dělá sám sobě reklamu svou kvalitou. A kam se poděla ona "baťovská" jistota, že šetření se vyplácí? Namísto šetření a tudíž i pořízení jen toho, co si skutečně můžeme dovolit, žijeme na dluh. A spotřebováváme přitom čím dál víc energie, aniž bychom se přitom mohli pochlubit nějakou přidanou hodnotou.
Vzrůstajcí automobilismus je také problém a věc k zamyšlení. A kdo to popírá, nevidí si na špičku nosu. Automobilů přibývá více než lidí a to geometrickou řadou. Svým motorovým miláčkům obětujeme vše, včetně zdravého vzduchu. A jediný, kdo z toho - vedle výrobců automobilů - má nefalšovanou radost je betonová lobby. "Je třeba si klást otázku po smyslu, zda potřebujeme stále více aut. To totiž má za následek, že je stále víc a víc betonových tunelů pod Prahou, až se jakýmsi způsobem všichni přesuneme do aut a do těch tunelů," řekl exprezident na tiskové konferenci, kde podpořil Bursíkovu Stranu Zelených. V jeho výroku spatřuji oprávněnou obavu o náš další osud.
Dokud Havel zůstává ve filozofické rovině, lze mu v mnohém dát za pravdu či mu slušně oponovat. Když se však pustí na tenký led reality, je náhle vidět, že nemá žádný recept či způsob řešení konkrétních věcí a na pozadí toho, co život běžně přináší, se dostává do rozporu s vlastní filozofií. Na zmíněné tiskovce sdělil svůj názor, že udržení či zvýšení zaměstnanosti není argumentem pro podporu automobilek. O šrotovném či jiné podpoře automobilového průmyslu ze strany státu si lze jistě myslet mnohé, lze s ním souhlasit či proti němu brojit, lze úspěšně vršit rozumné argumenty na obě strany. Jedno je však jisté: Pokud se někdo zbaví automobilu deset, patnáct či dvacet let starého a namísto toho si koupí vůz nový, pak mnohem méně než dosud zamořuje životní prostředí. Nové auto vypouští méně zplodin do ovzduší, má modernější katalyzátor, spotřebuje méně pohonných hmot. Navíc současná podpora výroby aut je myšlena jen po dobu ekonomické krize (a doufám, že to tak i zůstane). Pokud něco umožní zachovat lidem práci, tedy pokud jde o dobrou a prospěšnou věc, lze i nesystémové a špatné opatření na čas překousnout.
Jde však ještě o něco víc. Havel kritizoval podporu zaměstnanosti v automobilovém průmyslu tímto způsobem: "Mně to připadá lehce zrůdné. Je to, jako by někdo řekl, že koncentrační tábory být musí, protože přece musí mít zaměstnání ti dozorci a věznitelé." Vypjaté prohlášení spojené se srovnáváním nesrovnatelného svědčí o Havlově necitlivosti k lidem, kteří prošli koncentračními tábory a k jejich blízkým. Oprávněně dotčeni se mohou cítit i výrobci automobilů a jejich zaměstnanci kvůli přirovnání k věznitelům či dozorcům v koncentráku (nacistům, bolševikům), ale i politici, kteří šrotovné prosadili - ani oni nejsou žádnými totalitáři. Svědčí to také o tom, že Havlův důraz nabírá na zaťatosti a razanci. Takovým způsobem se obvykle prezentují extrémní lecičáci, kterým není nic svaté. Známé je například jejich heslo: Izrael se na Palestincích dopouští stejného holokaustu (genocidy), kterého se nacisti dopouštěli na Židech.
Havel tak klesl do společnosti, která jistě není milá ani jemu coby člověku s nespornou mravní integritou. Doufejme tedy, že toto jeho "lehce zrůdné pominutí smyslů" je jen dočasné.
